Letos si připomíná ateliér Chybik+Kristof 10 let od svého založení. Po škole a krátké praxi v zahraničí se tehdy sešli dva mladí, nadšení architekti plní plánů a optimismu, aby společně realizovali své představy o architektuře v ČR.

Ondřej Chybík (35) i Michal Krištof (34) vystudovali Fakultu architektury na VUT v Brně a absolvovali stáže na různých zahraničních univerzitách (Ondřej ve Štýrském Hradci a v Curychu, Michal v belgickém Gentu). Oba bývají častými členy odborných porot architektonických soutěží u nás i v zahraničí.

Kulaté výročí přímo vyzývá k určité inventuře. Jak se vám daří naplňovat vaše představy? Šli byste do toho dnes znovu?

Ondřej Chybík: Zda bychom do toho šli znovu? Jednoznačně ano. Mě osobně to naplňuje a práce mě dělá šťastným. Je to něco, co máme s Michalem společné… A když se něco nepodaří, tak to není neúspěch, ale je to impulz přemýšlet nad tím, jak to příště udělat lépe. Někdy musíme uznat, že je někdo lepší zrovna v tom tématu, které se řeší, a rádi to uznáme. Těch 10 let byla opravdu zajímavá cesta. Díky nim jsme se toho hodně naučili. Před 10 lety jsme byli úplně čerství absolventi. Měli jsme určitý základ ohledně koncepčního přemýšlení o architektuře, o urbanismu, ale vůbec jsme třeba nevěděli, co obnášejí smlouvy, jak funguje komunikace s klientem nebo jak získat zakázku. Bylo to příjemné objevování a učení se během každého jednání. Troufám si říci, že se značnou mírou pokory a zvědavosti jsme se krůček za krůčkem posouvali k tomu, že jsme získali první zakázku, vyhráli první soutěž… Po dokončení některé věci pěkně rezonovaly a začaly si získávat pozornost – a díky tomu si nás začali všímat potenciální klienti. Měli jsme štěstí, že hned na začátku jsme pracovali pro poměrně tvrdé a ostřílené hochy. Pánové z Penty nás na Waltrovce naučili, že termín je termín, a architekt ho nikdy nemůže svévolně posunout. To je něco, čeho se dodnes držíme. Důležité bylo si uvědomit, že nejsme jenom „umělci“, ale neseme zodpovědnost za poměrně velké projekty a velké investice.

Michal Krištof: Je možná relativně nestandardní, že sotva člověk vyleze ze školy, hned založí ateliér. Samozřejmě jsme byli bez peněz, nikdo nám nedal ani korunu, všechno jsme sami dva vybudovali od nuly. Na začátku byla odvaha to zkusit . Ostatně kdy jindy, když ne hned? Ambicí bylo vytvořit funkční ateliér, pracovat na velkých a důležitých projektech a nedělat to jenom doma, ale i v zahraničí. Generačně jsme jedni z prvních československých architektů, kteří mohli studovat a pracovat v zahraničí, takže nám přijde škoda se uzavřít v rámci českého trhu, v rámci domácí komfortní zóny, klídku, pohody. Jiné národy jsou více zvyklé pracovat i jinde. Chceme být mezinárodní ateliér, pracovat doma na důležitých věcech a zároveň mít, řekněme, polovinu projektů v zahraničí, cestovat, přednášet, řešit aktuální témata atd. Na začátku jsme si optimisticky říkali, že to bude trvat pět let… Ale stabilní jsme až teď, po 10 letech. Máme dostatečný počet klientů, kteří jsou s námi spokojeni v Česku a na Slovensku, kteří s námi spolupracují opakovaně na několika projektech za sebou, takže můžeme udělat nějaké kroky do zahraničí. Ale letos to bohužel zastavil COVID-19. Avšak ta ambice tu pořád je.

Jak vnímáte rozdíl mezi prací doma a v zahraničí?

Ondřej Chybík: Já si myslím, že je to hodně podobné. Lidé, kteří chtějí pracovat s architektem, mají alespoň elementární vkus, jsou kulturně založení – to se týká menších investorů. Ti větší jsou vlastně developeři a řídí se tím, co jim umožní prostředí. V Moskvě jsme pracovali pro stát – byli jsme vyzváni do soutěže na univerzitu kousek od Moskvy – a byla vyzvána top liga světové architektury z Norska, Japonska, Nizozemska… Bylo zajímavé, že se té soutěži a jejímu vyhodnocování věnovaly politické špičky a vedení města, primátor i hlavní architekt Moskvy. Vyhrál návrh od ateliéru Mecanoo, my jsme skončili třetí. Neuskutečnilo se žádné přijetí vítězů. Podali si ruce a všichni odkráčeli a vítězové tam zůstali stát sami s námi. Zajímavé bylo, že Rusové byli na jednu stranu velmi angažovaní v rozhodování, pak byly vyhlášeny výsledky – a konec. My jsme tam jeli se zvláštním předsudkem, že nám tam někdo nalije vodku a že to bude v ruském uvolněném stylu, ale tak to vůbec nebylo. Bylo to extrémně profesionální, dokonce tam nějaký člověk přiletěl vrtulníkem, bylo to velmi jasně nastaveno: my jsme klienti, vy jste architekt, my chceme to nejlepší, ale moc se kamarádit nebudeme. Extrémní odstup. Nelze asi generalizovat, je to region od regionu, stát od státu.

A jak se za těch 10 let změnili klienti?

Ondřej Chybík: Snažíme se s klienty mluvit dost otevřeně a snažíme se jim v obecné rovině vštěpovat základní principy, o nichž si myslíme, že jsou správné. Naši klienti, developeři, mají větší chuť stavět ve městě než mimo ně. Začínají chápat, že bydlení má mít nějakou základní kvalitu, což před 10 lety tak úplně nebylo. Byly sice signály, že revitalizace brownfieldů je „téma“, ale nebylo to téma číslo jedna. Téma číslo jedna bylo postavit, prodat a čau… Teď je to téma stále aktuální – postavit, prodat, vydělat, ale začínají se objevovat i výrazně správnější přístupy. Stavět ve městě, stavět intenzivně, stavět hustě, to je správně, protože každý metr čtvereční, který nepostavíte ve městě, postavíte mimo město, protože to je prostě potřeba. Pokud se staví v zastavěné lokalitě, je to správné. Provází to věčné dohadování se s památkáři, protože ti nechtějí, aby cokoli rostlo do výšky. Podle nás jsou památkáři spoluodpovědní za klimatickou krizi tím, že neumožňují intenzivně stavět v širším centru města… Je to vlastně neekologické, ten jejich požadavek. To je jedna věc. Další je využívání zelených střech. V několika etapizovaných projektech, které běží pět šest nebo sedm let, jsme začínali bez zelených střech, protože byly drahé, nefunkční a neudržovatelné. Ale ve třetí a čtvrté etapě se uvažuje o tom, že by tam zelené střechy byly, protože jsou nyní kvalitní. Mění se také pohled developerů na dispoziční řešení. Někteří pořád stavějí malé byty, ale to není úplně naše klientela. Naše klientela se dost intenzivně zabývá tím, kde je úložný prostor, jak funguje dispozice, abych – jakmile vejdu do bytu – nenarazil do dveří od záchodu, ale že se přede mnou otevře obývák a uvidím až do exteriéru…

Změnila se tedy komunikace mezi architektem a investorem? Jsou architekti, kteří nehodlají ze svého návrhu za žádnou cenu ustupovat, jiní se zase raději podvolí představám investora, aby nevyvolávali kontroverze…

Michal Krištof: Lidé i architekti jsou samozřejmě různí. Myslím, že naše generace je otevřená komunikaci. Nejsme ten typ architektů, kteří tvrdí, že všechno musí být přesně podle nich. My od začátku vedeme dialog s klientem a snažíme se najít vzájemné pochopení. Zároveň výsledek projektu musí být smysluplný. Častokrát mezi klientem a architektem vznikne problém, protože se vzájemně nechápou, nedokážou spolu komunikovat a vysvětlit si záměry. Takhle my věci neděláme. Každý projekt je komplexní, je o složení spousty dílků – požadavků památkářů, klienta, záleží na lokaci, na tématu, které se řeší atd. Poskládat všechno dohromady je naše práce, častokrát to jsou i protichůdné požadavky. I developeři jsou každý úplně jiný. Penta má jinak postavený celý byznys model a výsledek projektu je úplně jiný než třeba pracovat pro Skansku nebo pro developera v Ostravě. Každý je svým způsobem specifický – a také naše výsledky jsou diametrálně odlišné. Někdo si myslí, že pracovat pro developera znamená namalovat jednu typickou bytovku a pak to stavět po celé republice. Tak to opravdu není. Každý developer je jiný, tudíž jejich projekty jsou jiné. Náš přístup je vždycky pochopit klienta a to, o co mu jde, jak to myslí, kam směřuje, jaký je jeho cíl a jeho hodnoty, na nichž to chce postavit a vytvořit specifický projekt.

Pro které větší klienty v současné době pracujete?

Ondřej Chybík: Pro nás je ze soukromého segmentu tradičním klientem Penta, která nás, jak jsem zmiňoval, vlastně objevila. Byli jsme vyzváni do soutěže na Waltrovku, což pro nás byla obrovská příležitost. Oni nám tenkrát dali důvěru a my jsme společně s ADR udělali master plan Waltrovky. Navrhli jsme rozložení domů, jednotlivých etap, že bude uprostřed park… A to jsme až do územního rozhodnutí dotáhli s Alešem Lapkou společně. Pak se to celé rozdělilo na jednotlivé etapy; jeden bytový dům jsme dělali my, další Oleg Haman, ADR a Slovinci. Od začátku bylo dáno, že po získání územního rozhodnutí budou zafixovány objemy a kapacity, ale architekturu každé etapy bude připravovat jiný architekt. To se podařilo zrealizovat. Nedávno jsem spal v jednom z domů, který jsme navrhovali. Bylo zajímavé zažít den a noc ve vlastním urbanistickém projektu a ověřit si, jak funguje. Trochu jsme se báli toho, že tam budou řadové domky blízko kanceláří. Byl jsem při projektování zvědavý, jak to bude fungovat, jak to bude působit, jestli to bude někdo chtít koupit… Koupal jsem se v bazénu u kamaráda, který si jeden ten dům koupil, koukal jsem na sousední administrativní budovy a vedlejší bytovku a říkal jsem si: To je město. Jsem rád, že jsem to mohl zažít a že nám Penta něco takového umožnila a udělala tak obrovskou čtvrť. Tím, že se spolupráce osvědčila, děláme teď pro Pentu projekt Nuselského pivovaru – novou rezidenční část se 400 byty. Je to intenzivní zástavba v širším centru Prahy. Náš projekt je v podstatě jeden velký bytový dům, který půdorysně odkazuje na strukturu Nuselského pivovaru. Dům je členitý a vytváří zálivy, které lze vnímat jako vnitrobloky, takže vycházíme z tradičního urbanismu Nuslí, blokové struktury a přidáváme do toho charakter historického pivovaru, který je „slepený“. To vytváří zajímavou, dost unikátní strukturu, která podle nás na to místo patří, a je akcentována třemi vyššími nárožními objekty, které zvýrazňují vstupy do území. Není to tedy nějaká jednolitá plošná zástavba. Projekt získal územní rozhodnutí, nabyl právní moci. Teď doděláváme prováděčku, aby se mohlo začít stavět co nejdříve.

Michal Krištof: Na těchto projektech je vidět, že developeři pochopili potřebu kvality veřejného prostoru. V urbanistické soutěži na Waltrovku byla řada návrhů, ale my jsme s ADR byli jediní, kdo to nebral jen jako zadání „postavte iks bytů“, ale bylo to založené na veřejném prostoru. Vytvořili jsme tam náměstí, alej, park… Proto jsme vyhráli. Penta si uvědomila potřebu trhu, aktuálnost tematiky veřejného prostoru, že nestačí jen stavět králíkárny, bytovku vedle bytovky bez nějakých souvislostí. Myslím, že tady je patrné, že jsme pochopili nutnost, našli společnou řeč s klientem – na Waltrovce i v Nuselském pivovaru. Dnes se nedá dělat kvalitní development bez kvalitního veřejného prostoru. Koncepce a kvalitní veřejný prostor – tomu se jako ateliér dost věnujeme, spolupracujeme s řadou odborníků z Česka, Slovenska – i z Londýna. Je to věc, kterou začíná každý projekt. Nezačínáme parkováním, bytovkou, boudičkami, ale začínáme veřejným prostorem, jak budou lidé proudit, kde se budou potkávat, kde bude větší a menší koncentrace atd. To jsou hlavní věci, kterými by měl začínat každý developerský projekt, a je fajn, celoplošně všichni developeři, se kterými spolupracujeme, tuto nutnost chápou.

Můžete představit ještě další projekt, na kterém spolupracujete?

Ondřej Chybík: Skanska koupila v Modřanech pozemek po izraelských investorech na projekt, který narazil na odpor místních. Potom vyhlásila soutěž, kterou jsme vyhráli. Skanska byla velmi opatrná a dost se snažila být obezřetná při komunikaci tohoto projektu navenek. Udělala něco, s čím jsme se setkali poprvé – to byla veřejná participace. Ne nějak tak na oko, ale probíhala s místními už v rámci soutěže.

Michal Krištof: Prvním krokem byla příprava samotných podmínek soutěže. My jsme v prvním kole soutěže dostali výsledek z prvního nebo druhého participačního setkání, další kolo participace bylo mezi prvním a druhým kolem soutěže. Nebylo to tak, že by projekt byl tajný do chvíle, než dostane územko. Tady to byl v podstatě nástroj rozhodování developera, kterou variantu nebo kterého architekta si má vybrat, který je dobrý v komunikaci, jak je koncept kvalitní, jak zapadá do okolí, jak ho přijmou starousedlíci apod. V tom to bylo velmi zajímavé.

Ondřej Chybík: Zajímavé to bylo až do té míry, že jsme se snažili projekt – dost velký, 700 bytů –směrovat tak, aby něco přinesl místním. Rozhodli jsme se, že vytvoříme centrální náměstí, že celou plochu, která je k dispozici, nezastavíme bytovkami, ale část věnujeme veřejnému prostoru. Ten nebude sloužit jen obyvatelům nové zástavby, ale i lidem, kteří tam bydlí po generace. Modřany prošly určitým vývojem – k vesnici u Prahy bylo přistavěno sídliště. Nebylo tam žádné přirozené centrum, sídliště nikdy nepracovalo s náměstím, protože modernistická struktura paneláků je postavená úplně jinak, než že by mezi nimi vznikala nějaká náměstí. Je tam jen prostor kolem nákupního centra. My jsme přišli na setkání s občany, kde na nás někteří starousedlíci řvali, že za zlatku zaprodáme duši a jsme developerští kresliči… Odprezentovali jsme developerský projekt, že sem přinášíme, nevím kolikáté pražské náměstí, že je to něco, co budou používat všichni. Ta paní, která tak křičela, pak přišla a omluvila se. Tohle zafungovalo – ne proto, že bychom chtěli být ďáblovým advokátem, ale protože víme, že to tam chybělo. Pokud developer chce pracovat správně, začne přemýšlet, jak s veřejností komunikovat. Diskuse musí být moderovaná, ale to nezvládne developer, ani architekt, musí to dělat profesionál, který to dokáže ukočírovat a z lidí dostat konkrétní závěry. Tam to tak bylo a dopadlo to výborně… Náměstí bylo tou přidanou hodnotou, kterou ocenili i místní.

Máte nějaký zajímavý projekt i mimo Prahu?

Ondřej Chybík: Zajímavý developer je Gemo, protože má svou vlastní stavební firmu a developmentem pro ni vytvářejí práci. Díky tomu mají všechno pod kontrolou. Dobře se s nimi spolupracuje, řemeslu opravdu rozumějí. Generální ředitel, majitel, je velkorysý, ale ostrý chlap, intenzivně se věnuje projektům. Zažili jsme, že s námi seděl do večera v zasedačce, probírali jsme každou místnost a společně jsme to kreslili. To je nesmírně příjemný přístup hlavního šéfa, který jde až do takového detailu, že kde si ta mladá rodina složí kočárek. Je to opravdu výjimečné. Byli jsme vyzváni do soutěže na VilaPark Tabulový vrch Olomouc. Vyhráli jsme. Celé území jsme rozdělili do pěti etap, které se postupně realizují. První je hotová a ze 100 % prodaná, druhá má hotovou hrubou stavbu, třetí etapa má základy a čtvrtá a pátá se projektují. Je to pro nás zajímavá škola. Dialog je hodně těsný, jsme v blízkém kontaktu s hlavním šéfem společnosti, která je dnes druhou nejsilnější stavební firmou v zemi…

Nedávno jsme u nás v časopise psali o vinotéce Lahofer, ale vy jste pro vinařství postavili i něco jiného…

Ondřej Chybík: Lahofer je čerstvá realizace, která je nominována na různé ceny. Pro nás je to hlavně barák, který se podařilo po pěti letech do puntíku dodělat. Chybějí nám tam tři stromy, aby to bylo podle plánu. Je to dost atypické a je otevřené a hlavně funkční. Nějaká míra odvahy je v architektuře hodně důležitá, nesmí být naivní, ale je významná. Má to své meze a člověk musí v rámci dialogu s klientem všechno velmi pečlivě procházet a korigovat. Navrhli jsme amfiteátr uprostřed vinohradu. To je něco nového. Je tam vinařství, výroba, vinotéka, dvůr, po kterém můžete vystoupat nahoru na střechu, odkud máte nádherný výhled. Je tam U rampa, která byla navržena jako místo pro kulturní události. Je to 45 minut pěšky od Znojma, uprostřed vinic, tedy uprostřed ničeho, když to budu brát pragmaticky. Celou dobu jsme věřili, že na 99 % to bude fungovat. To 1 % bylo poměrně zajímavé: Šlo o to, jestli tam někdo přijede, jestli tam vůbec někdo přijde pěšky. Když tam přijedete autem, tak si sklenku vína nedáte. Amfiteátr má kapacitu asi 800 míst. Když tam bude 200 lidí, bude to vypadat prázdné, když 100 tak… Byli jsme zvědaví, jak to dopadne, až se amfiteátr otevře a bude tam nějaký pořádný koncert. První koncert 650 lidí, druhý 800, třetí skoro 1000. Tisícovka lidí přijede někam, kde ještě před pěti lety nebylo vůbec nic, a poslouchá hudbu. Troufám si říci, že jsme jim vnukli nápad, protože oni chtěli výrobu a showroom, vyhlídku do krajiny, rozhlednu. Rozhlednu jsme škrtli, udělali jsme střechu, po níž se dá chodit a je z ní pěkný výhled. Na to jsme přišli my a perfektně to funguje. Ten barák umí být úplně klidný pro pět lidí ve vinotéce, téměř sakrální, ale taky umí být nabušený a živý, což je opravdu nádherné. Pro mne je to největší úspěch ateliéru, protože tohle opravdu zafungovalo.

Nedávno proběhla v médiích informace o mrakodrapu v Ostravě, na kterém spolupracujete. Můžete o něm prozradit více?

Michal Krištof: Je to velmi aktuální záležitost, která doplnila naše portfolio. Jde o multifunkční mrakodrap. Město Ostrava vyhlásilo tendr na svůj pozemek, byla tam cena a smluvní podmínky plus představa o architektuře. Vyhrál to investor RT Torax z Ostravy s naším návrhem. Teď to prošlo mašinérií projednání a odsouhlasení přes město – aby zastupitelstvo dalo zelenou na odkup pozemku. Teď začínáme reálně pracovat na prvních fázích projektové přípravy, kdy tvoříme podrobnou architektonickou přípravu spolu se širokým týmem. Bude to nejvyšší věž v Česku. Je to specifická práce pro klienty, což jsou Ostraváci-Porubáci. Vnímají to „lokálpatrioticky“, aby dokázali, že Ostrava může být úspěšné město. Je to velká výzva, takže se velmi těšíme.

Arnošt Wagner

Foto: archiv Chybík/Krištof