Okno do umění v architektuře

Václav Hlaváček je stránkách Development News poměrně častým hostem. Většinou zde vystupuje jako architekt a urbanista. Ale záběr jeho aktivit je podstatně širší…

V roce 1993 založil v Praze Studio acht, které nyní zaměstnává na 60 lidí a má pobočky v Brně a v Olomouci. Další kanceláře a spolupracovníci působí v Rotterdamu, Amsterdamu, Curaçau na Nizozemských Antilách a New Yorku. Říká: „Dneska jsou slova developer nebo korporát pro spoustu mladých lidí něco jako nadávka. Ale když si někdo založí třeba hospodu a bude úspěšný, rozšíří podnikání na 20 hospod, je to také korporát? Služba společnosti potřebuje určitou sílu.“

Jak tomu mám rozumět?

Individuální přístup k umění je danost. Je tu mainstream, jemuž se většina přizpůsobuje. Ale proč? Mám rád operu, ale abych se uživil, tak budu zpívat popík. Tak to ne! Cílem je naopak se naučit řemeslu tak, že budu dál prostě prosazovat svou vizi, co je kvalitní a co ne.

Estetika je dar, jaké jsou příklady z minulosti?

Možná vás překvapím, ale skočím v letopočtu o 10 000 až 15 000 let zpátky. Už tehdy lidé, aniž by si to uvědomovali, tak svou zemědělskou činností měnili obraz krajiny. A takové kulturní rostliny, jako jsou habr, jedle nebo buk jsou novodobé kultury, se zaváděly z nějakých důvodů. Takže lidský element prostředí měnil. ale neměl tolik síly, aby ho zničil. On ho jen upravoval, a tím kultivoval.

Další historické příklady estetiky?

Třeba na Velké Moravě se dělo něco podobného. Nastal zde další pokrok, ale zase ne v tom smyslu, že by lidé jen ničili. Seděl tam nějaký řekněme výtvarník, řemeslník a vyrobil zlaté náušnice, gombíky apod. Při pohledu na ně se vám zastaví srdce. Takže z dnešního pohledu nevyvinutá společnost má vedle sebe naprostý estetický vrchol.

Co to znamená?

To znamená, že ti nejlepší výtvarníci byli vždy individuální silou a moc dobře si uvědomovali, že mají dar, talent. Jak s ním pracovali, jakým způsobem se začlenili do společnosti, bylo dáno tím, co dělali. Jestli to byl sklář, výtvarník, grafik, malíř nebo architekt. Samozřejmě architekt má více prostředků, ale o to je to nebezpečnější, protože architektura má větší záběr a sílu měnit. Talent je třeba kultivovat a starat se o něj. Říct: Pojď, neboj se, nemáš kam spadnout, běž kupředu. Umělci měli vždycky sponzory, i když se jim třeba říkalo jinak – dobrodinec, filantrop, mecenáš, donátor… Rilke měl své sponzory, totéž výtvarníci, třeba Cézanne, naopak Baťa měl své architekty. Takže to není nic nového ani špatného. To je naopak prostředek, jak se konfrontuje ten čistý talent s tisíci překážkami. Když máte stohlavý architektonický ateliér, byť tam budete mít sebelepší lidi, tak sotva desetina z nich bude umět vypracovat z něčeho něco. Ta obrovská odpovědnost vstoupit do krajiny a vytvořit tam nějaký útvar, jít do rekonstrukce nebo památky, vymyslet třeba individuální bydlení, to je jedno. Z ničeho udělat něco, to je přece hodně důležité a těžké. A to je vlastně začátek. A  to je vlastně i důvod, proč Holanďané tak ctí landscapery, protože oni musejí krajinu tvořit uměle. A protože ji tvoří uměle, tak moc dobře vědí, že moře je hodně veliká překážka, těžký soupeř. Oni s úctou a velkou dávkou odvahy přetvářejí svou zem.

A u nás je to jinak?

U nás je to i nadále tak nějak jedno. Sadový architekt je tu pořád, on to „nějak dodělá“. A v této pozici je i výtvarník: „Však to nějak uděláme… no, a tady by se taky něco hodilo.“ Proto si myslím, že výtvarné vnímání by mělo být v přístupu patrné od úplného začátku a že bychom se neměli bát těch nejprogresivnějších mladých lidí, kteří to myslí poctivě, nechávat jim prostor. Musíme si říci, že to sice bude stát peníze, ale my jako společnost máme odvahu za nimi stát. Třeba se to někdy nepovede. Je to stejné jako s Kaplického knihovnou. Mě strašně rozesmutnilo, že celospolečenská hysterická diskuse se odehrála nad obrázkem v novinách. Úplně mě dostává, že Praha nenašla odvahu k realizaci. A od té doby nevěřím, že do dalších 200 let bude Praha progresivním městem. Prostě ta síla tu chybí…

V případě některých staveb se architekt podílel nejen na jejich architektonické podobě, ale vytvořil design do posledního detailu – kliky, úchyty a třeba i kávové lžičky…

Myslím si, že takové počiny by měly vznikat. Musíte si na to udělat čas a trochu se obalit tím, že si to můžete dovolit udělat. Nejenom jako investor, ale i jako architekt. Protože to je dnes nezaplatitelné. Preferoval bych, že spíše než v jedné individuální vile, bude všechno takhle vymazlené do posledního detailu v nějakém veřejně přístupném objektu – že tu bude kvalitní užitné umění. A to tedy nejsem žádný marxista! Ale myslím si, že je důležité, aby se to správné umění dostalo ke všem – nebo k co nejvíce – lidem. Aby byla hezká autobusová zastávka, zábradlí, aby se používaly správné tvary a barvy. Kultivace společnosti je pro mne mnohem důležitější než to, jestli mi někdo dá prostor, kde bych do posledního detailu dělal interiér. To si vyzkoušíte jednou, a ne, že by mě to nebavilo, ale zjistíte, že jsou důležitější věci, pokud vám jde o kultivaci celé společnosti. Dar vnímání harmonie má umělec v sobě. Vnímá více věcí najednou. Někdo je mezi lidmi větší technik, větší filozof. Ale umělci, ti správní, jsou jak houby, oni prostě všechno absorbují a inspirují se – samozřejmě přírodou, ale i společností. Oni to cítí.

A lidé udělají ááách…

To řekne devět z deseti lidí, protože velmi rychle poznají, že to řekl někdo o půl vteřiny dřív. To strhnutí je také úkolem umění, ale je třeba to dál vysvětlovat nebo zkoušet. Jinak řečeno, velké bohatství by mělo investovat do uměleckého kvasu – byť s velkou dávkou rizika!

Dnes se budovy převážně stavějí rychle, aby co nejdříve vydělávaly peníze. Jak lze do té rychlé doby vtěsnat umění?

Buď je to „to ono“, i když je to rychle spíchnuté. Typickým příkladem je Renzo Piano, absolutně křehký architekt. Ten má výtvarno obsažené už v té křehkosti. To je na něm to geniální. Abyste mohl ovlivňovat více developerů a více projektů najednou – samozřejmě je to jinak v průmyslu a jinak je to v bytové výstavbě – ale podstata je, že musíte zvládnout řemeslo. To znamená, že např. v rezidenčním projektu vám každý developer řekne: „No ale vy budete stavět do iks metrů čtverečních a musíte se vejít do téhle ceny. Protože my to prodáváme, a vy to víte, protože jste to předělával 20×. Ale máte tu důvěru…“ Takže s tím můžete pracovat jako s hrníčkem s uchem, za které se dá chytit, kafe se z něj nevyleje atd. Takže řemeslo, zručnost, fakt, že to umíte, znáte ta čísla a víte, jak se dělají administrativní baráky, jak průmyslové haly, jak housing… To musíte mít prostě nazkoušené. Je to, jako když hrajete na housle – musíte denně cvičit. Jinak to nemůžete předat dál. Nemůžete se stát virtuosem tím, že o tom budete jen vypravovat. To znamená, že ateliér musí být stále trénovaný, pořád musí kvasit a pořád musí dělat řemeslo. Pořád musí cvičit na housle, občas má koncert, někdy mu tleskají – a někdy se to také nepovede.

Která stavba vás zaujala, i když třeba neměla bombastickou reklamní kampaň?

To je dobrá otázka. Ale co se týká maličkostí, nebo detailů, tak mi třeba dělá obrovskou radost: obnova vinic v Troji. Vypadá to jako maličkost, ale je to, jako kdyby se Troja znovu narodila, prostě krása!

Arnošt Wagner / Foto: Studio acht

Baví nás pro lidi dělat věci, které dávají smysl

Je dobré mít vrtulník a umět si zdůvodnit proč. Je dobré mít spoustu koníčků, které souvisejí s prací. A je dobré mít práci jako koníčka.

Právě to se povedlo Marcelu Souralovi, zakladateli společnosti Trigema a předsedovi jejího představenstva. Developerská společnost Trigema uzavřela covidový rok s větším, dokonce lze říci dvojnásobným obratem než v letech předchozích, ale i tak úspěšných. Na co sáhne, se mu zkrátka daří. Za Marcelem Souralem – ale i před ním – stojí kromě bytových projektů např. výstavba nejvyššího pražského mrakodrapu, vinárna s rukou Kuka, volnočasový areál nebo množství projektů pro lidi, které podporuje. A také rebranding firmy. Na vlastní bydlení při jeho současných cenách není jednoduché dosáhnout, proto je podpora dalších projektů, které mohou lidé využívat, dobrou cestou. Obzvlášť tehdy, když se můžete občas proletět a podívat se na svět z ptačí perspektivy.

Vystudoval jste ČVUT a nyní už mnoho let vedete úspěšnou developerskou společnost. Kromě toho máte mnoho jiných aktivit. Označil byste sám sebe jako ctižádostivého?

Spíš bych to nazval vědomím dosáhnout něčeho výjimečného a zároveň funkčního, hezkého a potřebného, co bude sloužit lidem k užitku. Nepodléhat rutině. Měnit status quo a zároveň zlepšit svět. A taky to musí člověka bavit.

Jaké jsou nyní hlavní projekty Trigemy? Nuselská je prodaná zcela a projekt Braník ze 70 %. Nyní se začaly stavět byty v Plzni – Skvrňanech a po létě smíchovský Lihovar…

Přesně tak. Projekt Braník je již v dokončovací fázi. Měli bychom kolaudovat letos na podzim. A prodáno je více než 70 %. Náš třetí plzeňský projekt jsme pod názvem Bydlení Skvrňany začali stavět v polovině dubna. Jde o celkem 203 bytových jednotek v sedmi bytových domech. A prodeje bytů spouštíme v prvním červnovém týdnu. Očekáváme velký zájem. Náš doposud největší projekt Lihovar Smíchov s investičními náklady kolem 3,5 mld. Kč, jsme rozdělili do čtyř etap. Jde celkem o kolem 600 bytů a 4 500 m2 nebytových ploch. Nultou etapu jsme zahájili už letos v květnu. Jde o rekonstrukci památkově chráněné Varny, kde do konce roku vybudujeme výstavní galerii a kavárnu. Bude to takový otvírák lokality. A první etapu výstavby zahájíme těsně před koncem roku s tím, že do prodeje půjdou byty v druhé polovině prázdnin. A ještě je třeba připomenout projekt Fragment v Karlíně, který je v současné době ve fázi budování hrubé stavby.

Zhruba od roku 2018 se věnujete projektu Flat Zone, který budujete se svým synem po jeho návratu z Londýna. Jak tento projekt zapadá do koncepce Trigemy?

Již 10 let sbíráme data o rezidenčním trhu v ČR. Především informace o nových rezidenčních projektech. Vedla nás k tomu potřeba znalosti trhu a jeho následné kultivace. Před třemi lety již byla naše datová kostka tak velká, že jsme se rozhodli vyčlenit tým specialistů do samostatné společnosti Flat Zone. Dnes jde o jedinečný projekt agregátoru všech nových rezidenčních projektů na jednom místě.

Ale firmy, které sbírají data, přece na trhu existují…?

Nic obdobného na trhu nenajdete. Z jednoho místa se na základě nastavených filtrů dostanete rovnou na stránky příslušného projektu. Zdarma. Je to obrovská úspora času pro lidi, kteří hledají nové bydlení. A jako vedlejší produkt nabízíme bankám a developerům datovou analýzu v místě a čase, kterou daná organizace potřebuje pro poskytování služeb svým klientům. V letošním roce spustíme obdobnou službu na Slovensku a pak bude na řadě Polsko.

S Davidem Černým stojíte za projektem Top Tower. Co pro vás „český mrakodrap“ znamená?

Poté co jsme se zhruba před šesti lety s Davidem seznámili, když nám na Korzo v Nových Butovicích dodával dvanáctimetrovou plastiku Trifot a následně se významně podílel na vzniku právě stavěného projektu prémiového nájemního bydlení Fragment na pomezí Karlína a Invalidovny, jsme založili společné architektonické studio Black n’ Arch. To je v současné době naše líheň nových nápadů a trochu jiného přístupu k architektuře. A jedním z těchto projektů je příprava projektu Top Tower v Nových Butovicích. Parcela, která se nachází v bezprostředním sousedství výstupu z metra, a navíc není zatížená ochranným pásmem pražské památkové zóny ani zákazem výškových staveb, nám umožnila vymyslet na okraji panelového sídliště Prahy 13 koncept budovy, vymykající se standardním řešením.

Můžete být konkrétnější?

Je třeba říct, že ač návrh vypadá hodně nestandardně, plní všechny jeho konstrukční prvky požadovanou funkci. Štíhlá věž bude colivingové centrum se zhruba 400 minibytovými jednotkami, menší budova je určena administrativě a loď mimo statické funkce a venkovní výstavní galerie slouží i jako konstrukce pro dva výtahy dopravující návštěvníky na vrchol lodi, kde bude úžasný výhled na panoráma Prahy, včetně vyhlídkové restaurace.

Další aktivitou je i činnost vaší ženy, která je majitelkou soutěže Czech Press Photo. Kromě uznávané fotografické soutěže k ní patří i galerie, rovněž v Butovicích. Jistě tyto činnosti podporujete. Jsou všechny tyto počiny začátkem nějakého rodinného byznysu?

Jsme generálním partnerem soutěže Czech Press Photo a zároveň Czech Photo Centra, fotogalerie v Nových Butovicích. Stejně jako jsme podporovateli Dejvického divadla, Centra Paraple Zdeňka Svěráka nebo jiných dobročinných aktivit. Baví nás pro lidi dělat věci, které dávají smysl, a nemusejí být zrovna o byznysu.

Kromě vlajkových projektů Trigemy máte ještě spoustu „libůstek“ nebo „hraček“ (v nejlepším slova smyslu). Kromě výše zmíněných třeba areál Monínec. Proč vlastníte tento komplex a proč právě tyto aktivity? Jakou hraje Monínec roli v celkovém koncepci Trigemy?

Monínec zapadá do naší dlouhodobé strategie investování do volnočasových aktivit. Lidé budou mít v budoucnu k dispozici stále více volného času a my jim chceme umožnit jej prožít u nás. Proto jsme před 10 lety vstoupili do tohoto středočeského areálu, z něhož budujeme celoroční sportovně oddychový areál určený v létě a v zimě pro rodiny s dětmi a na jaře a na podzim pro firemní akce. Stávající stav investic na Monínci je jen začátek naší dlouhodobé vize, jak by měl tento areál vypadat.

A co je vaším koníčkem?

Koníček? No, jeden mohu prozradit – mám pilotní průkaz na vrtulník. A jeden čtyřmístný vlastním. Vybudovali jsme si v Řeporyjích takový malý heliport s hangáry. Říkáme tomu Řeporyje International. Při startu a přistání se hlásíme přímo na věž Ruzyně.

A co projekt Samoty? Ten máte ve svém portfoliu již nějakou dobu. Je zde v plánu rozšíření skiareálu, jež bude sloužit zimním i letním aktivitám… Co se s ním děje?

Jde o příměstský areál přímo na okraji Železné Rudy a Národního parku Šumava. Tento projekt povolujeme již asi osm let. Po dokončení zónace v NPŠ teď svitla naděje, že bychom konečně mohli dosáhnout na stavební povolení. Dal bych tomu ještě tak dva roky a uvidíme, zda dokážeme zahájit stavbu. Pro představu jde o areál se zhruba dvojnásobnou kapacitou proti stávajícímu Monínci.

Také stojíte za projektem robotické vinárny Cyberdog. Představte prosím v širším kontextu tento projekt.

No to je přeci jednoduché pochopit! Baví nás s Davidem Černým vymýšlet, a hlavně realizovat projekty, které tady zatím nikdo neuskutečnil. Tak vznikl i Cyberdog. Robotická vinárna, kde práci someliéra provádí robotická ruka Kuka. Celý projekt je přizpůsoben tvarovým parametrům vinných lahví z vinařství Dog in Dock. To je překvapivě taky naše. Stávající výrobu realizujeme v pronajatých prostorách v Boršicích, nicméně na jaře zahájíme stavbu nového vinařského a vzdělávacího areálu v těsném sousedství přístavu Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou. To je taky jeden z důvodů, proč mít vrtulník. Je to skoro u slovenských hranic.

Většina vašich osobních projektů je lokalizována právě do Nových Butovic, kde s rodinou bydlíte. Proč Butovice? To se vám tu tak líbí?

Sídlo firmy máme v budově Explora, přímo nad stanicí metra Nové Butovice. Nemám rád, když v životě plýtvám časem. Čas má pro mne nejvyšší hodnotu. A jízda do práce a zpět – a ještě k tomu autem – je klasickým příkladem plýt-
vání. Proto bydlíme v Jinonicích. Mám to osm minut pěšky (pět minut autem) do práce či na metro a na druhou stranu dvě minuty do lesa.

V těchto měsících plánujete rebranding značky Trigema. S kým spolupracujete a co rebranding obnáší?

Téměř rok jsme ve spolupráci s agenturou Henceforth, jmenovitě s Jarmilou Fryntovou, Lenkou Kůsovou a Paulem Matthewsem připravovali rebranding značky. Museli jsme se společně ponořit hluboko do historie firmy a jednoduchou a pochopitelnou formou znovu popsat naše hodnoty, korporátní cíle, naši vizi a misi. Nyní zaměstnáváme už přes 250 spolupracovníků na hlavní pracovní poměr, a proto potřebujeme mít tyto atributy firemní kultury lehce komunikovatelné. A logickou součástí pak bylo i redefinování záměru a smyslu značky, jejich architektury, osobnosti, tonality a vizuálního pojetí. Pilotním počinem je projekt Fragment. K 27. narozeninám firmy na konci května jsme uvolnili i vše ostatní.

Trigema většinou uzavírala své obchodní roky s obratem kolem 1 mld. Kč. Loňský rok se vám – i přes obtížnou situa-
ci s pandemií – vydařil díky prodeji bytů pravděpodobně ještě lépe. Jaký obrat předpokládáte za rok 2020?

To je opravdu pozoruhodné, protože rok 2020 byl v historii firmy pro nás nejúspěšnějším rokem. Obrat 1,8 mld. Kč, EBITDA 338 mil. Kč a zisk před zdaněním 231 mil. Kč. A rok 2021 očekáváme ještě lepší.

Jaké máte další plány?

Chceme nadále růst, a tím posilovat naši nezávislost. Jsme společností, která se rozhoduje samostatně, na základě vlastních vizí a motivací našeho týmu. Plánů máme nepřeberné množství. Budeme vás o nic průběžně informovat.

Kristina Vacková

Ostravský mrakodrap – možná s vyhlídkou

Studio AI – DESIGN (Architektura Interiér DESIGN) založili v roce 1999 Eva Jiřičná a Petr Vágner. Nabízejí komplexní služby od návrhů nových veřejných i soukromých budov, mostů, rekonstrukcí až po kompletní návrhy interiérů, výstav, nábytku i dalších unikátních předmětů.

Mezi jejich realizace patří mj. i designový hotel Josef v Praze, Nová oranžerie na Pražském hradě, rekonstrukce kostela svaté Anny v Praze nadace VIZE 97 Dagmar a Václava Havlových, bytový komplex Sky Barrandov, Kongresové centrum Zlín nebo nová Fakulta humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Za své realizace obdržel ateliér mnohá ocenění v zahraničí i u nás, včetně Grand Prix Obce architektů. O tom, co v současné době připravují, s námi hovořil architekt Petr Vágner.

Jaký je váš názor na výškové budovy a jejich implementaci do českého prostředí? Mrakodrapy tady nemají na růžích ustláno.

Myslím si, že k tomu nakonec budeme i donuceni tím, že budeme využívat pozemky tak, jako teď využíváme spíše krajinu. Budovy se rozlézají do šířky, takže stejně jako v ostatních metropolích to k nám taky dojde. Souhlasím s tím, že musíme být opatrní, abychom nezničili panorama Prahy, které je unikátní, na druhou stranu jsou v Praze již definovaná místa, kde jestli bude mrakodrapů pět nebo více, tak na to nebude mít žádný vliv. Spíše je teď zajímavé vidět, že do uspořádání v Praze poměrně výrazně vstupuje UNESCO a komentuje výškovou výstavbu, respektive komentuje ji tak, aby tam nebyla žádná výšková výstavba. Památková péče i ostatní instituce jsou rády, když slyší tento názor, protože se s ním jenom ztotožní, nemusejí ho samy vynášet. To výškovým stavbám moc nenahrává.

Váš ateliér AI DESIGN zvítězil v Ostravě v soutěži na návrh mrakodrapu…

Bylo to spíše výběrové řízení než soutěž. Město si vybralo tuto formu, oslovilo minimálně 5–10 architektonických kanceláří a naším úkolem bylo předložit jakýsi náš popis, co bychom s tou novou budovou rádi udělali, a samozřejmě jsme tam museli přiložit reference a cenu. Na základě toho jsme byli nakonec vybráni, abychom studii zpracovali.

Čím jste porotu tak zaujali oproti ostatním uchazečům? Jde vlastně o rekonstrukci budovy, kterou v roce 1968 jako experimentální projekt navrhl architekt Jan Slezák na ostravském sídlišti Jindřiška.

Netuším, jaké návrhy předkládali ostatní. My jsme samozřejmě chtěli tu budovu zachovat stejně, jako ji chtěla zachovat radnice. Popsali jsme způsob, jak by náš proces měl postupovat, protože objekt má nějakou historii. Povídá se o tom spousta legend s tím, že se hýbala, že statika je špatná, atd., takže my jsme se spojili s lokálními statiky, kteří pracují přímo v Ostravě a jsou perfektními specialisty na beton, např. Ing. Šeligová a spol. Naše koncepce vycházela z úplného rozboru současného stavu, abychom neukazovali něco, co třeba pak nepůjde realizovat, ale abychom se pokud možno snažili uchopit to realisticky. Možná, že právě tohle nějakým způsobem zafungovalo, nevím.

V jakém stavu je nyní budova a jaká je vaše představa rekonstrukce?

Železobetonová konstrukce by měla zůstat, je dostatečně naddimenzovaná, aby unesla ještě jedno podlaží. Proto jsme uvažovali o tom, že bychom budovu rádi zvýšili. Podle výpočtů a stavebně-technického průzkumu nám vychází, že bychom jedno patro mohli přidat pro vyhlídkovou kavárnu. Konstrukci necháme úplně očistit. Podle našeho návrhu by zde měly vzniknout opravdu pohodlné byty s hezkým výhledem a s balkony, které by podle statických rozborů měly být jen na nárožích konstrukce. Už tři měsíce se uskutečňují měření, sleduje se, zda a za jakých podmínek se konstrukce hýbe. Podle výsledků průzkumů, uvidíme, jestli návrh bude možné realizovat.

Co očekáváte od přístavby dalšího patra?

Měla by to být určitě atrakce. Z toho místa je krásný výhled. Z 22. patra je vidět celá Ostrava kolem dokola. Nicméně v Dolní oblasti Vítkovic je Bolt Tower, kde kavárna ve výšce už je, a nedaleko je i radnice s vyhlídkovou věží. S městem jsme probírali, jestli je vůbec kavárna vhodnou náplní pro toto místo. Ve finále jsme prostor navrhli jako multifunkční a teoreticky je možné, že tam nebude kavárna, ale jiný provoz. Bude tam přístup i možnost zásobování, tak uvidíme.

Do budovy budou tedy vcházet obyvatelé bytů i návštěvníci tohoto prostoru, ať už tam bude cokoli. Jak bude zajištěna bezpečnost obyvatel?

Bude tam vstupní lobby s recepcí a výtahy. Klienti obdrží čip, s nímž se dostanou do svých podlaží – a nebude tam moci nikdo jiný. Další důležitou věcí, již jsme řešili, bylo původní komunikační jádro v centru domu, které nesplňuje současné požární předpisy. Proto jsme ze severní strany přistavěli ještě jedno jádro se dvěma výtahy a únikovým schodištěm – a právě na něj navazuje recepce.

S jakou velikostí bytů se v návrhu počítá?

Od nejnižších pater směrem vzhůru se velikost bytů zvětšuje, tzn. dole jsou od 1+kk a 2+kk a ve čtyřech nejvyšších podlažích je dvakrát po čtyřech nádherných mezonetech, z nichž každý má nárožní balkon a vnitřní otevřený prostor přes dvě patra. Myslím, že to bude velmi atraktivní bydlení. Byli bychom rádi, aby ta budova byla zelená. Je to teď aktuální, ale radili jsme se s panem Sendlerem, krajinářským architektem, jehož nám doporučil pan architekt Pleskot, abychom dokázali na jednotlivé světové strany navrhnout tu nejvhodnější zeleň. Chceme, aby květníky vestavěné v balkonech měly centrální závlahu a bylo možné je udržovat, aniž by to obtěžovalo nájemníky a přitom rostliny neuschly. To ještě potřebujeme dořešit v dalších stupních projektu.

Byty budou patřit městu? Jaký je harmonogram realizace?

To je zatím otevřené. Město trochu strádá v důsledku covidu, proto jsou finance poněkud omezené, ale oni velmi aktivně hledají způsob, jak by projekt mohl pokračovat. Poslední informace je, že by se postupovalo způsobem PPP projektu neboli Public Private Partnership. Pro nás je pozitivní, že zatím to není shozené ze stolu a celé by se to nemělo zastavit. Naopak, město hledá cestu, jak projekt nastartovat.

Jak se pohybuje celková cena za projekt?

Po nacenění jsme došli k částce zhruba 400 mil. Kč. Doufejme, že tam nevzniknou žádné další vícenáklady. Podle předběžných geologických rešerší by mělo být podloží v pohodě, ale samozřejmě nás čekají další sondy, budeme muset udělat průzkum. Velkou výhodou je, že dům tam už stojí. Pochybuji, že by bylo reálné prosadit výškovou budovu do této zóny.

Mrakodrap tedy stojí v samém centru Ostravy…

Je to rezidenční čtvrť, kousek od magistrátu, kousek od řeky, kolem jsou parky. Problémem může být doprava, protože okolní ulice jsou kapacitně vytížené. Zároveň s budovou musíme řešit parkování a budeme tam muset vybudovat parkovací dům, který zabere prostor, kde v současnosti je parkoviště. Původně jsme chtěli obnovit park, který tam historicky byl, a parkoviště umístit místo nízkého objektu, který k našemu přiléhá. Nakonec jsme museli pro město zpracovat tři varianty, jak by to šlo řešit.

Jak probíhá komunikace s obyvateli z bezprostředního okolí?

Musím říci, že v rámci zpracování investičního záměru jsme měli s vedením města velmi dobrou zkušenost. Jsou to opravdu vesměs mladí, šikovní lidé a výborně se s nimi jedná. Po dokončení investičního záměru už byl covid, tak se veřejné projednání konalo prostřednictvím živého vysílání na YouTube. Návštěvnost byla poměrně široká. Kromě veřejného projednání bylo i projednání pro odborníky, byla to zajímavá debata.

Jaká se diskutovala témata?

Budova má v současné chvíli určitý výraz a náš návrh ho mění. Takže debata byla o tom, jestli je vhodné ten výraz změnit způsobem, kudy my jdeme, nebo jestli bychom měli více respektovat stávající tvář.

Na jakých dalších projektech pracujete?

V létě bychom měli začít stavět Obláček, což je nástavba nad Fakultní nemocnicí Plzeň v Lochotíně. Je to projekt, který ležel asi 10 nebo 12 let a nyní se dal do pohybu. Bude v něm sídlit Český národní registr dárců kostní dřeně. Ve Zlíně rekonstruujeme velkou aulu pro Univerzitu Tomáše Bati, na Rohanském nábřeží pokračuje příprava a začne výstavba dvou bytových domů a jedné administrativní budovy pro Sekyra Group. V Pardubicích jsme dokončili úpravu zámku, kde bychom měli zrekonstruovat společenské křídlo. Ve druhém patře by měl vzniknout sál pro asi 220 lidí; měli bychom teď začít pracovat na prováděčce.

Pracujete v ateliéru s paní architektkou Evou Jiřičnou, která žije v Londýně. Pociťujete nějak dopad brexitu?

Brexit jsme zatím příliš nepozorovali, mnohem více se nás dotkl covid, protože Eva je už přes rok uvězněná v Londýně. Ale na druhou stranu jsme se tady naučili pracovat na home office, líbí se nám to a zatím nám to funguje. I s Evou to na dálku perfektně funguje. Máme každý den minimálně jednou, optimálně dvakrát denně debatu nad jednotlivými projekty a myslím, že to velmi prospívá. Dokud sem Eva pravidelně jezdila, tak jsme nebyli tolik ve spojení jako teď. Frekvence v komunikaci je větší a je efektivnější. Od našich kolegů z Nizozemska, jsme se naučili používat nejvíce Zoom, jehož výhodou je, že kdokoli ze zúčastněných může přímo na sdílenou obrazovku malovat. Dříve jsme pracovali přes Teams a říkali jsme si: „Vpravo v rohu je potřeba udělat to a to…“, kdežto teď si to přiblížíme, namalujeme…
Takové informace se velmi dobře sdílejí. To je vlastně přínos poslední doby!

Arnošt Wagner / Foto: archiv AI Design

 

Údaje

Obestavěný prostor hlavní objekt: 33 850 m3

Zastavěná plocha hlavní objekt:     583,6 m2

Celková výška objektu:    70,25 m

Historie:

Stávající objekt byl postaven mezi lety 1965 a 1968 jako součást sídliště Jindřiška; v průběhu let vykazoval jisté technické a provozní problémy. Mrakodrap má 22 podlaží a původně byl využíván jako bytový dům, později byla dispozice upravena na kancelářské prostory. Dále došlo k výměně obvodového pláště, respektive nevyhovujících fasádních panelů, na nichž jsou dnes patrná značná poškození a zároveň obsahují azbest. Od roku 2013 je objekt nevyužívaný.

Konstrukční systém tvoří kombinace betonového skeletu a monolitického jádra kolem schodišťového prostoru s tyčovými prvky průvlaků a sloupů. V současné době nemáme k dispozici podklady ke stropním dutinovým panelům, je tedy dále potřeba provést stavebně technický průzkum s požadovanými zkouškami. Díky předběžnému technickému posouzení z roku 2012 byla zjištěna dostatečná únosnost nosné konstrukce, která byla v rámci zpracování návrhu potvrzena statickým posouzením a výpočty.

Dopady pandemie na český realitní trh

V posledních číslech DN přinášíme názory expertů na to, jak se český realitní trh mění následkem stávající neutěšené situace. Mezi jeho jednotlivými odvětvími jsou propastné rozdíly. Zatímco například skladové prostory zažívají boom, jiná odvětví bojují o přežití.

Ryze česká developerská společnost PASSERINVEST GROUP stojí za velmi specifickým projektem „komplexního“ města ve městě – michelským BB Centrem. O tom, jak stávající situaci vidí její ředitel rozvoje Eduard Forejt, je následující exkluzivní rozhovor.

Pandemie koronaviru stále nekončí. Téměř roční výpadek normálního fungování trhu se samozřejmě odrazil v jednotlivých segmentech. Někteří odborníci se domnívají, že naštěstí méně, než se všichni obávali. Souhlasíte s tím?
Nebudu jistě první, kdo řekne, že záleží na tom, v jakém sektoru se pohybujete. V rámci real estate jsou jednoznačně vítězové a poražení. Každá krize totiž přináší i nové příležitosti, a tak svět nemovitostí nezažívá jen propady a strach. Například v sektoru pronájmu skladů mají naopak „žně“, a to především díky takřka okamžitému přechodu retailu na e-commerce.

Myslíte, že je to tím že všichni nakupují online?
Ne, že bychom objevili kouzlo e-shopů až s krizí, ale zákazníci retailu najednou zůstali zavření doma a kromě obchodu na rohu ulice jinou možnost k nákupu vlastně nemají. S tím souvisí i potřeba změny zásobovacího řetězce, která rovněž pomáhá právě skladovému trhu.

A kdo jsou ti „poražení“?
Ani s touto definicí nejspíše nepřekvapím. Ti, kdo jsou závislí na turismu a přítomnosti lidí v ulicích, tedy hotelnictví, restauratérství a většina kamenných obchodů bojuje doslova o přežití. Vyjma těch, kteří nemají to štěstí, že dodávají podle určení státu „strategické produkty“. Smutné na tom je, že ti, kdo nemají dostatek peněz zašitých v matraci na horší časy, nejspíše budou muset trh opustit, ostatně jak každý z nás již kolem sebe pocítil.

A co realitní trh celkově? Jak si stojí?
Co se týká realitního trhu jako celku, má i přes podobné dopady tato krize zcela jiný fundament než krize roku 2008. Nedostatek investičních financí není tentokrát problémem, a tak jsme svědky spíše zpomalení daného fyzickými překážkami než finančními. I zde však platí, že nejohroženější segmenty, které jsem zmínil výše, si vytahují pomyslného peška i z hlediska ochoty do nich investovat.

PASSERINVEST GROUP má díky BB Centru velmi široké pole působnosti – vedle kanceláří jsou zde i retaily, volnočasové zařízení BCB, škola, školka, byty, komunitní centrum, restaurace a mnoho dalšího. Cítíte nějaké rozdíly mezi nimi?
Upřímně řečeno si nejsem vědom, že by někdo z našich nájemců, dodavatelů či provozů – nebo i našich zaměstnanců – neměl s pandemií spojené značné provozní a osobní komplikace. V některých provozech jde skutečně o existenční problémy, jiní řeší naopak „jen“ problémy s efektivitou. Všechno závisí na tom, o jaké provozy jde. Jistě se shodneme, že videokonference či home office dočasně pomáhají řešit komunikační a prostorové překážky kancelářských nájemců. Nicméně ti, kdo jsou závislí na styku se svými zákazníky, velice obtížně hledají cesty, jak pokračovat ve své práci. Na druhou stranu díky tomu, že je BB Centrum navrženo způsobem odpovídajícím městu krátkých vzdáleností, je zde stále, byť značně redukovaný, pohyb uživatelů a ti svou spotřebou pomáhají alespoň částečně těm nejpostiženějším.

Co všechno pandemie změnila? Pociťujete to nějak na obsazenosti vašich komerčních prostor?
Přestože je pandemie přítomna už rok, zatím je stále příliš brzy na generální soudy. Pandemie, stejně jako všechny předchozí krize, podněcuje společnost revidovat očekávání. Tato krize je totiž tak trochu bezpečnostní – míněno z hlediska protipandemické bezpečnosti. Takže stejně jako po útocích na dvojčata 11. 9. 2002 můžeme i nyní očekávat tlak na opatření zmírňující rizika, která se při této krizi řeší: Zejména tedy rychlé a masivní přenosy nákazy ve společnosti. Je však nutné neopomenout, že se teprve bude hledat správný konsensus mezi bezpečnostními řešeními a společensky akceptovatelnou mírou omezení fyzických i duševních svobod.

Jaká bezpečnostní řešení máte na mysli?
Hojně akcentovaným tématem byl home office, který zcela očekávaně zaujal pozici spásného řešení. Rok života s ním ale přináší i viditelně měnící se pohled firem na reálné uplatnění home office a jeho výhody a nevýhody. Dlouhodobě není home office funkční náhradou kanceláře, tedy chápeme-li kancelář především jako místo setkání, kreativity, inovací či učení se. Rok nám stačil na to, abychom znovu zhodnotili home office jako vítaný a vhodný doplněk firemní kultury, nicméně i značné riziko ztráty kontaktu se zaměstnanci – stejně jako toho, že oni ztratí sounáležitost s firmou. Domácí gauč skutečně neumí nést a předávat firemní kulturu, což je jeden z mnoha problémů spolupráce lidí na dálku z (ne)pohodlí domova.

Ale s efektivitou home office – navzdory všem rizikům – může souviset úpadek kanceláří…
Co se týká obsazenosti kanceláří, je zřejmé, že poptávka byla značně zasažena a zpomalila se. Všichni si můžeme pamatovat reakci trhu na poslední krizi v roce 2008. Ačkoli je základ krize jiný, reakce jsou velice podobné. Většina nájemců přehodnocuje, nebo odkládá své obsazovací strategie. Proti tomu zpomaluje i dodávka nových ploch, což přináší pomyslnou remízu do odhadů změn nabídky a poptávky.

Pocítili jste tyto změny i v PASSERINVEST GROUP?
U nás v BB Centru jsme i z důvodu dlouhodobých nájemních vztahů nějaké nepředvídatelné změny v neobsazenosti nezaznamenali. Navíc náš obchodní tým pod vedením Lenky Preslové měl loni skvělé výsledky, kdy pronajal většinu nově zrekonstruované budovy B a/nebo renegocioval smlouvu s hlavním nájemcem v nejvyšší budově BB Centra, Filadelfii. Zdá se, že kancelářský trh stále čeká na reakci. Firmy obecně věří v proočkování, a tak se bude „lámat chleba“ až v letošním roce. Zhodnotím-li signály trhu o nízkém propouštění, trvajícím nedostatku kvalitních pracovníků atd., i nadále předpokládám, že nás čeká spíše proces zralé a racionální rekonvalescence firem, a tudíž osobně zásadní propady pronájmů ve střednědobém výhledu neočekávám. Pokud ale z této „bezpečnostní“ krize nevyrobí národní vlády svým chováním krizi finanční.

A na co se PASSERINVEST soustředí nyní? Máte nějaké nové projekty? Nebo můžeme mluvit o částečné stagnaci?
Být dlouhodobým partnerem v městské části, navíc jako developer i investor, přináší stejnou zodpovědnost za váš konkrétní projekt jako za růst celého města. Proto se postoj společnosti z našeho pohledu i přes pandemickou krizi příliš nemění. I nadále chceme zachovat naši dlouhodobou vizi budování města se všemi aspekty – vytvářet místa příjemná, udržitelná a efektivní. Pracujeme na mnoha projektech umístěných do BB Centra, Roztyl i mimo ně. Tím, že je příprava projektů skutečně během na velice dlouhou trať a nepodléhá okamžitým výkyvům trhu, o stagnaci či odkládání projektů neuvažujeme. Z našeho pohledu bychom naopak rádi projekty akcelerovali, bude-li to možné z hlediska jejich povolování, což je v současnosti nejpalčivější částí celého procesu.

A co investiční příležitosti?
Naše společnost je z hlediska investic velice specifická tím, že působíme především na území Prahy 4 a 11. Přesto aktivně zkoumáme nabízené příležitosti. Naše firemní DNA nás však předurčuje zvažovat především projekty, kde můžeme reálně vytvářet ucelená funkční městská řešení než samostatně stojící developmenty. Přesto, jak se s oblibou praví, nikdy neříkej nikdy.

Jak se podle vás změní postavení developerů a jak kupujících?
Zde je opět odpověď nelehká. Mám-li soudit z pozice tohoto okamžiku, vidím krátkodobý propad poptávky po kancelářích, který vystřídá návrat k normálu, jakmile bude to nejhorší z pandemie zažehnáno. Při komplikovanosti schvalovacích procesů staveb se příliš neobávám ani přehřátí nabídky, jak jsem ostatně zmiňoval výše. I proto můžeme očekávat dočasný tlak na zvyšování pobídek atd., nicméně uvážíme-li bezprecedentně zvýšené náklady na výstavbu, velký prostor pro změnu cen – minimálně u first handproduktů – skutečně nevidím. Zde podle mého názoru spíše hrozí zpomalení dodávky nových ploch než redukce nájmů, jak se ostatně nyní krátkodobě projevuje. Otázkou zůstává, zda menší dodávku ploch již způsobily vysoké ceny staveb. V případě bytů je situace mnohem jednodušší. Trvale se prohlubující každoroční schodek potřeby nových bytů v Praze nedává kupujícím příliš optimismu ohledně úpravy cen bytů. Podle posledních dat je třeba postavit ročně mezi 8 000 a 13 000 byty – a přitom bylo loni zahájeno pouze něco přes polovinu, Ceny však nejsou tlačeny jen stavem nabídky a poptávky, ale především strmě se zvyšujícími stavebními náklady, které za posledních pět let vyskočily o zhruba 50 % a dále rostou. Krize s sebou přinesla i přirozenou obavu z inflace, a tak jsme svědky „výprodeje“ bytů, neboť velcí investoři i drobní střadatelé nemovitostnímu trhu rozumějí a důvěřují mu mnohem více, než je to u trhů jiných komodit či akciových trhů. Osobně mě současný stav netěší. Nemovitosti se stávají méně a méně dostupné, což vede např. k tlaku na velikost bytů, které si mohou rodiny dovolit, a tudíž v podstatě k jistému snížení kvality. Jsem přesvědčen, že je třeba stavět, a to nejen proto, aby se ceny, resp. dostupnost bydlení dále nezhoršovaly, ale především proto, že s každou další stavbou naše země značně bohatne na prostředcích odvedených do státního rozpočtu. Ten bude jakékoli další příjmy v následujících letech více než hodně potřebovat.
KRISTINA VACKOVÁ / FOTO: PASSERINVEST GROUP

Do Ostravy přichází průmyslový development 21. století

Developer a správce průmyslových nemovitostí P3 pokračuje v úspěšném byznysovém tažení Českou republikou navzdory epidemii koronaviru.

Velké plány má společnost v Ostravě, kde na sanovaném brownfieldu ve Vítkovicích chystá moderní multifunkční zónu 21. století. O vlivu epidemie na provoz průmyslových nemovitostí a záměrech společnosti do budoucna jsme hovořili s Tomášem Míčkem, ředitelem české pobočky P3.

Náš rozhovor snad nelze v současné době začít ničím jiným než dotazem na vliv koronaviru na váš byznys. Zamíchala epidemie světem průmyslového developmentu?

Koronavirus přinesl změny zejména do praktické, každodenní stránky provozu průmyslových nemovitostí, ale ty už jsou dnes v podstatě standardem – zpřísněná hygienická opatření, pravidelné dezinfekce prostor atd. Nadstandardní plošná opatření jsme vzhledem k rozmanitosti našich nájemníků nezaváděli, ale raději přistupujeme ke každému případu individuálně.

Projeví se nějak tato situace v dlouhodobém měřítku?

Výrobní a skladovací prostory mají v zázemí ekonomiky nenahraditelnou roli a poptávka po nich bude i navzdory současné krizi dlouhodobě a stabilně růst. Nájemní smlouvy uzavíráme vždy na několik let dopředu a zásadní pokles zájmu o pronájmy nepociťujeme, naopak třeba v sektoru e-commerce sledujeme mírný nárůst. Nijak jsme ani neměnili naše plány na výstavbu nových projektů.

Rok 2020 – nebo alespoň jeho první polovinu – tedy z pohledu P3 hodnotíte jako úspěšný?

Určitě, jen za první půlrok jsme pronajali 170 000 m2 ploch, dostavěli 77 000 m2 a zahájili výstavbu dalších 22 000 m2, což navzdory všeobecné nejistotě, která se nesla celou společností, považujeme za úspěch. Mezi naše nájemce jsme přivítali např. XLMX, PPG Deco, Müller Technik nebo M. Preymesser logistika a také jsme rozšířili spolupráci se stávajícími nájemci jako DHL, DB Schenker, Pet Center nebo Sazka. Za stěžejní projekt letošního roku mohu bezpochyby považovat chystanou výstavbu multifunkčního parku v Ostravě, který připravujeme na brownfieldu v jádru Ostravy přímo vedle vítkovického areálu.

Proč jste se rozhodli stavět právě v Ostravě? Jaký v této lokalitě vidíte obchodní potenciál?

Z podnikatelského hlediska je Ostrava ideální – po Praze jde o druhou největší aglomeraci s dostatkem pracovní síly, je to strategický logistický a průmyslový uzel jak z pohledu České republiky, tak i v rámci Baltsko-jaderského železničního koridoru, kudy proudí až 24 mil. t zboží ročně. Rozhodnutí napomohl i skvělý pozemek, který máme pro tento projekt k dispozici – věřím, že o průmyslový park v centru průmyslového města bude mezi nájemci enormní zájem.

Můžete nastínit detaily projektu? Jaká skladba nájemců by podle vás byla pro takový park ideální?

Podobná příležitost se developerům nenaskytne každý den, tudíž chceme park pojmout jako skutečně multifunkční zónu standardu 21. století, která má co nabídnout prakticky každému nájemci, ať už půjde o retail, logistiku, nebo lehkou výrobu. Na ploše 160 000 m2 nabídneme jednotky od 1 500 m2 až 35 000 m2. Nájemci technického směru, jako je logistika nebo lehká výroba, ocení zejména skvělé napojení na dálnice D1, D56 a rychlostní silnici I/11, vysokokapacitní inženýrské sítě v areálu nebo potenciální možnost využití železniční vlečky. Pro retailové nájemce bude atraktivní hlavně flexibilita menších jednotek, do kterých bude možné vedle skladového zázemí umístit i prodejnu nebo showroom. Vzhledem k poloze v jádru města a dobré dostupnosti hromadnou dopravou předpokládáme, že půjde o velmi žádané obchodní prostory.

Co mohou od parku v této lokalitě očekávat místní?

Hlavním přínosem pro Ostravu je, že ze zástavby zmizí dlouhodobě nevyužívaný čtyřicetihektarový pozemek, který až doposud ležel ladem. Celé území se podařilo sanovat a nyní ho opět oživíme. Na vyčištění a přípravě pozemků pro výstavbu odvedl stát spolu s Vítkovice Group velký kus práce, za nějž bych jim tímto chtěl poděkovat. Abychom respektovali historii tohoto regionu a aby park vhodně zapadl do okolní zástavby, spolupracujeme na projektu s lokálním architektem Davidem Kotkem, který je zodpovědný za návrh mnoha občanských staveb v regionu a připravil pro nás důmyslně jednoduchý návrh, který nás nadchl a doufáme, že se bude líbit i Ostravákům. Jsme u zrodu projektu, který udá směr tomu, kam se bude průmyslový development v následujících dekádách ubírat. Moc se na to těšíme!

PR

Očekáváme zpomalení

Pražská kancelář se stala součástí Bogle Architects v roce 2012 a od té doby se věnuje především projektům v Čechách a na Slovensku.

V jejím čele stojí výkonná ředitelka Viktorie Součková, absolventka UMPRUM, kde studovala u Evy Jiřičné. V ateliérech architektonické kanceláře vznikají pod Viktoriiným vedením nejrůznější, často oceňované luxusní rezidenční i komerční projekty. K úspěšným realizacím patří např. Mezinárodní laserové centrum ELI, Administrativní budova SmíchOFF, rezidenční komplex Majakovského a několikrát oceněné budovy Unique Staroměstská, obě v Bratislavě, a mnoho dalších se připravuje.

Viktorie jsme se zeptali na aktuální situaci v pražské kanceláři Bogle Architecsts.

Do letošní Stavby roku 2020 jste byli nominováni s projektem Šárecký dvůr. Proč jste se přihlásili právě s tímto projektem? A jaké další projekty se právě realizují v ČR a SR?

Šárecký dvůr je unikátní rezidenční projekt, který velmi úspěšně propojuje historickou a moderní architekturu. Jde o dvě zrekonstruované nemovité kulturní památky a pět nových objektů, vše velmi dobře zakomponované do krásného landscapingu Šáreckého dvora. V současnosti máme rozestavěn obytný komplex Neugraf v Praze na Smíchově a kanceláře a byty Astrid Gardens v Holešovicích. Mnoho dalších projektů se připravuje. Za zmínku stojí Univerzitní kampus Mephared II v Hradci Králové, Top Rezidence Pomezí, Riverside v Bratislavě a mnoho dalších menších i opravdu velkých projektů.

Jak je ovlivněna vaše činnost na českém a slovenském trhu probíhající pandemií? V čem spatřujete hlavní dopad? A jak si myslíte, že ovlivní tento netradiční rok český realitní a developerský trh?

Zatím se žádný z našich projektů nezastavil, naopak se všichni od léta snažili dohnat, co se zameškalo od března do června během lockdownu. Pracujeme naplno, ale uvidíme, jak to bude příští rok. Zatím slyším jen obavy ze zpomalení. Přece jen si musíme uvědomit, že při pandemii přišlo hodně lidí o práci a mnoho firem v jiných odvětvích se potýká s nedostatkem zakázek. Pokud budou mít lidé obecně méně peněz, tak to samozřejmě na realitní a developerský trh bude mít vliv, jen uvidíme, jak velký. Všichni myslím očekávali „nějaké zpomalení“, které se většinou v desetiletém cyklu opakuje, ale pandemii nepředpokládal asi nikdo. Život a práce půjde dál. Musíme zůstat optimisty a hledat nové možnosti a příležitosti.

Kristina Vacková

Zachovej klid, pokračuj a soustřeď se…

Časopis Development News vybral jako letošní zahraničí Stavbu roku singapurský projekt Early Leraning Village, za jehož kreativním provedením stojí britské studio Bogle Architects.

Architektonické a designové studio založené v roce 2012 Ianem Boglem získává celosvětově ocenění za oceněním. Studio tvoří tým složený z velmi kreativní skupiny jednotlivců sdílejících společnou touhu navrhovat a budovat progresivní, nápaditou a inovativní architekturu. Ateliér má svá studia v Londýně a Praze a další kancelář v Hongkongu; jeho architekti tvoří širokou škálu prestižních domácích i mezinárodních projektů. Hlavní filozofií Bogle Architects jsou jednoduchá konstrukční řešení, která vyřeší složitost jakéhokoli projektu. Praxe je založena na jasné myšlence, širokém uchopení každého projektu a procesu spolupráce od návrhu až po samotnou realizaci společného cíle.

O pocitech z ocenění Stavba roku 2020 jsme si popovídali s majitelem společnosti Ianem Boglem.

Jaký byl váš pocit, když jste se stali vítězem české prestižní soutěže Stavba roku? Jak hodnotíte tuto cenu a co znamená pro vaši mezinárodní společnost?

Vždy je příjemné vyhrát jakoukoli cenu, protože uznání vašimi vrstevníky je nejlepším druhem ocenění. Nyní působíme ve více než 20 zemích po celém světě, takže mezinárodní uznání je velmi obohacující.

Singapurský projekt Early Learning Village získal také cenu našeho časopisu Development News. Jaká jsou specifika tohoto projektu, kdo za ním stojí? Představte ho, prosím…

Budova je jedinou „svého druhu“, neboť obdobný projekt v tomto měřítku nebyl pro děti předškolního věku nikdy rea-
lizován. Museli jsme se vrátit k prvním zásadám, jak zorganizovat celý koloběh fungování budovy. Nakonec jsme se trochu intuitivně rozhodli pro umístění nejmladších dětí nahoře a dětí starších v nižších patrech, aby se minimalizoval pohyb po budově. Členění uvnitř budovy vzniklo přímo z možností zastínění v každé místnosti a externího herního prostoru v každé třídě. Přístřešky ETFE umožňují celoroční ochranu před povětrnostními vlivy, protože v Singapuru je vždy horko, ale také hodně prší!

Rok 2020 je v důsledku pandemie velmi specifický. Jak tato neobvyklá situace ovlivňuje chod společnosti a jak vidíte další dopad pandemie na realitní trhy v zemích, v nichž působíte?

Pandemie určitě ovlivnila množství zahraničních cest, které bychom normálně podnikali. Potíže designérů pracujících na dálku spočívají v tom, že bez přítomnosti na konkrétním místě a jen tak „od stolu“ nezískají ideální inspiraci a stejnou jiskru kreativity. Práce na dálku určitě má své místo, ale rozhodně není budoucností pro designéry, kteří potřebují spolupracovat tváří v tvář – a ne přes počítač! Sledujeme dopad pandemie na odvětví, kde jsme ho neočekávali – zejména u mezinárodních škol, kde nejistota ročního příjmu má vliv na přímé rozhodování. Uvědomujeme si také nárůst popularity sektoru přírodních věd, jelikož v jedné z našich budov v Oxford Science Park skutečně probíhá testování a vyšetřování covid.

Jaký další projekt byste chtěl zmínit? Na čem momentálně pracujete?

Z našeho londýnského studia jsme právě dokončili obytnou věž v Bogotě v Kolumbii. Téměř jsme dokončili další průkopnickou školu v Dubaji ve Spojených arabských emirátech a dokončili jsme i ubytování pro studenty v portugalském Portu. Máme několik zajímavých rezidenčních projektů v Londýně, designujeme jedinečné projekty v Saúdské Arábii a nedávno jsme do našeho portfolia přidali opravdu skvělý projekt ve Francii. Kolegyně Viktorie popíše, čemu se věnujeme v našem pražském studiu.

Jaké je vaše osobní motto, pokud jde o obchodní aktivity?

Zachovejte klid, pokračujte a soustřeďte se… a: Nikdy se nevzdávejte snahy o zlepšení!

Kristina Vacková / Foto: © Infinitude

Architektura je dialog

Letos si připomíná ateliér Chybik+Kristof 10 let od svého založení. Po škole a krátké praxi v zahraničí se tehdy sešli dva mladí, nadšení architekti plní plánů a optimismu, aby společně realizovali své představy o architektuře v ČR.

Ondřej Chybík (35) i Michal Krištof (34) vystudovali Fakultu architektury na VUT v Brně a absolvovali stáže na různých zahraničních univerzitách (Ondřej ve Štýrském Hradci a v Curychu, Michal v belgickém Gentu). Oba bývají častými členy odborných porot architektonických soutěží u nás i v zahraničí.

Kulaté výročí přímo vyzývá k určité inventuře. Jak se vám daří naplňovat vaše představy? Šli byste do toho dnes znovu?

Ondřej Chybík: Zda bychom do toho šli znovu? Jednoznačně ano. Mě osobně to naplňuje a práce mě dělá šťastným. Je to něco, co máme s Michalem společné… A když se něco nepodaří, tak to není neúspěch, ale je to impulz přemýšlet nad tím, jak to příště udělat lépe. Někdy musíme uznat, že je někdo lepší zrovna v tom tématu, které se řeší, a rádi to uznáme. Těch 10 let byla opravdu zajímavá cesta. Díky nim jsme se toho hodně naučili. Před 10 lety jsme byli úplně čerství absolventi. Měli jsme určitý základ ohledně koncepčního přemýšlení o architektuře, o urbanismu, ale vůbec jsme třeba nevěděli, co obnášejí smlouvy, jak funguje komunikace s klientem nebo jak získat zakázku. Bylo to příjemné objevování a učení se během každého jednání. Troufám si říci, že se značnou mírou pokory a zvědavosti jsme se krůček za krůčkem posouvali k tomu, že jsme získali první zakázku, vyhráli první soutěž… Po dokončení některé věci pěkně rezonovaly a začaly si získávat pozornost – a díky tomu si nás začali všímat potenciální klienti. Měli jsme štěstí, že hned na začátku jsme pracovali pro poměrně tvrdé a ostřílené hochy. Pánové z Penty nás na Waltrovce naučili, že termín je termín, a architekt ho nikdy nemůže svévolně posunout. To je něco, čeho se dodnes držíme. Důležité bylo si uvědomit, že nejsme jenom „umělci“, ale neseme zodpovědnost za poměrně velké projekty a velké investice.

Michal Krištof: Je možná relativně nestandardní, že sotva člověk vyleze ze školy, hned založí ateliér. Samozřejmě jsme byli bez peněz, nikdo nám nedal ani korunu, všechno jsme sami dva vybudovali od nuly. Na začátku byla odvaha to zkusit . Ostatně kdy jindy, když ne hned? Ambicí bylo vytvořit funkční ateliér, pracovat na velkých a důležitých projektech a nedělat to jenom doma, ale i v zahraničí. Generačně jsme jedni z prvních československých architektů, kteří mohli studovat a pracovat v zahraničí, takže nám přijde škoda se uzavřít v rámci českého trhu, v rámci domácí komfortní zóny, klídku, pohody. Jiné národy jsou více zvyklé pracovat i jinde. Chceme být mezinárodní ateliér, pracovat doma na důležitých věcech a zároveň mít, řekněme, polovinu projektů v zahraničí, cestovat, přednášet, řešit aktuální témata atd. Na začátku jsme si optimisticky říkali, že to bude trvat pět let… Ale stabilní jsme až teď, po 10 letech. Máme dostatečný počet klientů, kteří jsou s námi spokojeni v Česku a na Slovensku, kteří s námi spolupracují opakovaně na několika projektech za sebou, takže můžeme udělat nějaké kroky do zahraničí. Ale letos to bohužel zastavil COVID-19. Avšak ta ambice tu pořád je.

Jak vnímáte rozdíl mezi prací doma a v zahraničí?

Ondřej Chybík: Já si myslím, že je to hodně podobné. Lidé, kteří chtějí pracovat s architektem, mají alespoň elementární vkus, jsou kulturně založení – to se týká menších investorů. Ti větší jsou vlastně developeři a řídí se tím, co jim umožní prostředí. V Moskvě jsme pracovali pro stát – byli jsme vyzváni do soutěže na univerzitu kousek od Moskvy – a byla vyzvána top liga světové architektury z Norska, Japonska, Nizozemska… Bylo zajímavé, že se té soutěži a jejímu vyhodnocování věnovaly politické špičky a vedení města, primátor i hlavní architekt Moskvy. Vyhrál návrh od ateliéru Mecanoo, my jsme skončili třetí. Neuskutečnilo se žádné přijetí vítězů. Podali si ruce a všichni odkráčeli a vítězové tam zůstali stát sami s námi. Zajímavé bylo, že Rusové byli na jednu stranu velmi angažovaní v rozhodování, pak byly vyhlášeny výsledky – a konec. My jsme tam jeli se zvláštním předsudkem, že nám tam někdo nalije vodku a že to bude v ruském uvolněném stylu, ale tak to vůbec nebylo. Bylo to extrémně profesionální, dokonce tam nějaký člověk přiletěl vrtulníkem, bylo to velmi jasně nastaveno: my jsme klienti, vy jste architekt, my chceme to nejlepší, ale moc se kamarádit nebudeme. Extrémní odstup. Nelze asi generalizovat, je to region od regionu, stát od státu.

A jak se za těch 10 let změnili klienti?

Ondřej Chybík: Snažíme se s klienty mluvit dost otevřeně a snažíme se jim v obecné rovině vštěpovat základní principy, o nichž si myslíme, že jsou správné. Naši klienti, developeři, mají větší chuť stavět ve městě než mimo ně. Začínají chápat, že bydlení má mít nějakou základní kvalitu, což před 10 lety tak úplně nebylo. Byly sice signály, že revitalizace brownfieldů je „téma“, ale nebylo to téma číslo jedna. Téma číslo jedna bylo postavit, prodat a čau… Teď je to téma stále aktuální – postavit, prodat, vydělat, ale začínají se objevovat i výrazně správnější přístupy. Stavět ve městě, stavět intenzivně, stavět hustě, to je správně, protože každý metr čtvereční, který nepostavíte ve městě, postavíte mimo město, protože to je prostě potřeba. Pokud se staví v zastavěné lokalitě, je to správné. Provází to věčné dohadování se s památkáři, protože ti nechtějí, aby cokoli rostlo do výšky. Podle nás jsou památkáři spoluodpovědní za klimatickou krizi tím, že neumožňují intenzivně stavět v širším centru města… Je to vlastně neekologické, ten jejich požadavek. To je jedna věc. Další je využívání zelených střech. V několika etapizovaných projektech, které běží pět šest nebo sedm let, jsme začínali bez zelených střech, protože byly drahé, nefunkční a neudržovatelné. Ale ve třetí a čtvrté etapě se uvažuje o tom, že by tam zelené střechy byly, protože jsou nyní kvalitní. Mění se také pohled developerů na dispoziční řešení. Někteří pořád stavějí malé byty, ale to není úplně naše klientela. Naše klientela se dost intenzivně zabývá tím, kde je úložný prostor, jak funguje dispozice, abych – jakmile vejdu do bytu – nenarazil do dveří od záchodu, ale že se přede mnou otevře obývák a uvidím až do exteriéru…

Změnila se tedy komunikace mezi architektem a investorem? Jsou architekti, kteří nehodlají ze svého návrhu za žádnou cenu ustupovat, jiní se zase raději podvolí představám investora, aby nevyvolávali kontroverze…

Michal Krištof: Lidé i architekti jsou samozřejmě různí. Myslím, že naše generace je otevřená komunikaci. Nejsme ten typ architektů, kteří tvrdí, že všechno musí být přesně podle nich. My od začátku vedeme dialog s klientem a snažíme se najít vzájemné pochopení. Zároveň výsledek projektu musí být smysluplný. Častokrát mezi klientem a architektem vznikne problém, protože se vzájemně nechápou, nedokážou spolu komunikovat a vysvětlit si záměry. Takhle my věci neděláme. Každý projekt je komplexní, je o složení spousty dílků – požadavků památkářů, klienta, záleží na lokaci, na tématu, které se řeší atd. Poskládat všechno dohromady je naše práce, častokrát to jsou i protichůdné požadavky. I developeři jsou každý úplně jiný. Penta má jinak postavený celý byznys model a výsledek projektu je úplně jiný než třeba pracovat pro Skansku nebo pro developera v Ostravě. Každý je svým způsobem specifický – a také naše výsledky jsou diametrálně odlišné. Někdo si myslí, že pracovat pro developera znamená namalovat jednu typickou bytovku a pak to stavět po celé republice. Tak to opravdu není. Každý developer je jiný, tudíž jejich projekty jsou jiné. Náš přístup je vždycky pochopit klienta a to, o co mu jde, jak to myslí, kam směřuje, jaký je jeho cíl a jeho hodnoty, na nichž to chce postavit a vytvořit specifický projekt.

Pro které větší klienty v současné době pracujete?

Ondřej Chybík: Pro nás je ze soukromého segmentu tradičním klientem Penta, která nás, jak jsem zmiňoval, vlastně objevila. Byli jsme vyzváni do soutěže na Waltrovku, což pro nás byla obrovská příležitost. Oni nám tenkrát dali důvěru a my jsme společně s ADR udělali master plan Waltrovky. Navrhli jsme rozložení domů, jednotlivých etap, že bude uprostřed park… A to jsme až do územního rozhodnutí dotáhli s Alešem Lapkou společně. Pak se to celé rozdělilo na jednotlivé etapy; jeden bytový dům jsme dělali my, další Oleg Haman, ADR a Slovinci. Od začátku bylo dáno, že po získání územního rozhodnutí budou zafixovány objemy a kapacity, ale architekturu každé etapy bude připravovat jiný architekt. To se podařilo zrealizovat. Nedávno jsem spal v jednom z domů, který jsme navrhovali. Bylo zajímavé zažít den a noc ve vlastním urbanistickém projektu a ověřit si, jak funguje. Trochu jsme se báli toho, že tam budou řadové domky blízko kanceláří. Byl jsem při projektování zvědavý, jak to bude fungovat, jak to bude působit, jestli to bude někdo chtít koupit… Koupal jsem se v bazénu u kamaráda, který si jeden ten dům koupil, koukal jsem na sousední administrativní budovy a vedlejší bytovku a říkal jsem si: To je město. Jsem rád, že jsem to mohl zažít a že nám Penta něco takového umožnila a udělala tak obrovskou čtvrť. Tím, že se spolupráce osvědčila, děláme teď pro Pentu projekt Nuselského pivovaru – novou rezidenční část se 400 byty. Je to intenzivní zástavba v širším centru Prahy. Náš projekt je v podstatě jeden velký bytový dům, který půdorysně odkazuje na strukturu Nuselského pivovaru. Dům je členitý a vytváří zálivy, které lze vnímat jako vnitrobloky, takže vycházíme z tradičního urbanismu Nuslí, blokové struktury a přidáváme do toho charakter historického pivovaru, který je „slepený“. To vytváří zajímavou, dost unikátní strukturu, která podle nás na to místo patří, a je akcentována třemi vyššími nárožními objekty, které zvýrazňují vstupy do území. Není to tedy nějaká jednolitá plošná zástavba. Projekt získal územní rozhodnutí, nabyl právní moci. Teď doděláváme prováděčku, aby se mohlo začít stavět co nejdříve.

Michal Krištof: Na těchto projektech je vidět, že developeři pochopili potřebu kvality veřejného prostoru. V urbanistické soutěži na Waltrovku byla řada návrhů, ale my jsme s ADR byli jediní, kdo to nebral jen jako zadání „postavte iks bytů“, ale bylo to založené na veřejném prostoru. Vytvořili jsme tam náměstí, alej, park… Proto jsme vyhráli. Penta si uvědomila potřebu trhu, aktuálnost tematiky veřejného prostoru, že nestačí jen stavět králíkárny, bytovku vedle bytovky bez nějakých souvislostí. Myslím, že tady je patrné, že jsme pochopili nutnost, našli společnou řeč s klientem – na Waltrovce i v Nuselském pivovaru. Dnes se nedá dělat kvalitní development bez kvalitního veřejného prostoru. Koncepce a kvalitní veřejný prostor – tomu se jako ateliér dost věnujeme, spolupracujeme s řadou odborníků z Česka, Slovenska – i z Londýna. Je to věc, kterou začíná každý projekt. Nezačínáme parkováním, bytovkou, boudičkami, ale začínáme veřejným prostorem, jak budou lidé proudit, kde se budou potkávat, kde bude větší a menší koncentrace atd. To jsou hlavní věci, kterými by měl začínat každý developerský projekt, a je fajn, celoplošně všichni developeři, se kterými spolupracujeme, tuto nutnost chápou.

Můžete představit ještě další projekt, na kterém spolupracujete?

Ondřej Chybík: Skanska koupila v Modřanech pozemek po izraelských investorech na projekt, který narazil na odpor místních. Potom vyhlásila soutěž, kterou jsme vyhráli. Skanska byla velmi opatrná a dost se snažila být obezřetná při komunikaci tohoto projektu navenek. Udělala něco, s čím jsme se setkali poprvé – to byla veřejná participace. Ne nějak tak na oko, ale probíhala s místními už v rámci soutěže.

Michal Krištof: Prvním krokem byla příprava samotných podmínek soutěže. My jsme v prvním kole soutěže dostali výsledek z prvního nebo druhého participačního setkání, další kolo participace bylo mezi prvním a druhým kolem soutěže. Nebylo to tak, že by projekt byl tajný do chvíle, než dostane územko. Tady to byl v podstatě nástroj rozhodování developera, kterou variantu nebo kterého architekta si má vybrat, který je dobrý v komunikaci, jak je koncept kvalitní, jak zapadá do okolí, jak ho přijmou starousedlíci apod. V tom to bylo velmi zajímavé.

Ondřej Chybík: Zajímavé to bylo až do té míry, že jsme se snažili projekt – dost velký, 700 bytů –směrovat tak, aby něco přinesl místním. Rozhodli jsme se, že vytvoříme centrální náměstí, že celou plochu, která je k dispozici, nezastavíme bytovkami, ale část věnujeme veřejnému prostoru. Ten nebude sloužit jen obyvatelům nové zástavby, ale i lidem, kteří tam bydlí po generace. Modřany prošly určitým vývojem – k vesnici u Prahy bylo přistavěno sídliště. Nebylo tam žádné přirozené centrum, sídliště nikdy nepracovalo s náměstím, protože modernistická struktura paneláků je postavená úplně jinak, než že by mezi nimi vznikala nějaká náměstí. Je tam jen prostor kolem nákupního centra. My jsme přišli na setkání s občany, kde na nás někteří starousedlíci řvali, že za zlatku zaprodáme duši a jsme developerští kresliči… Odprezentovali jsme developerský projekt, že sem přinášíme, nevím kolikáté pražské náměstí, že je to něco, co budou používat všichni. Ta paní, která tak křičela, pak přišla a omluvila se. Tohle zafungovalo – ne proto, že bychom chtěli být ďáblovým advokátem, ale protože víme, že to tam chybělo. Pokud developer chce pracovat správně, začne přemýšlet, jak s veřejností komunikovat. Diskuse musí být moderovaná, ale to nezvládne developer, ani architekt, musí to dělat profesionál, který to dokáže ukočírovat a z lidí dostat konkrétní závěry. Tam to tak bylo a dopadlo to výborně… Náměstí bylo tou přidanou hodnotou, kterou ocenili i místní.

Máte nějaký zajímavý projekt i mimo Prahu?

Ondřej Chybík: Zajímavý developer je Gemo, protože má svou vlastní stavební firmu a developmentem pro ni vytvářejí práci. Díky tomu mají všechno pod kontrolou. Dobře se s nimi spolupracuje, řemeslu opravdu rozumějí. Generální ředitel, majitel, je velkorysý, ale ostrý chlap, intenzivně se věnuje projektům. Zažili jsme, že s námi seděl do večera v zasedačce, probírali jsme každou místnost a společně jsme to kreslili. To je nesmírně příjemný přístup hlavního šéfa, který jde až do takového detailu, že kde si ta mladá rodina složí kočárek. Je to opravdu výjimečné. Byli jsme vyzváni do soutěže na VilaPark Tabulový vrch Olomouc. Vyhráli jsme. Celé území jsme rozdělili do pěti etap, které se postupně realizují. První je hotová a ze 100 % prodaná, druhá má hotovou hrubou stavbu, třetí etapa má základy a čtvrtá a pátá se projektují. Je to pro nás zajímavá škola. Dialog je hodně těsný, jsme v blízkém kontaktu s hlavním šéfem společnosti, která je dnes druhou nejsilnější stavební firmou v zemi…

Nedávno jsme u nás v časopise psali o vinotéce Lahofer, ale vy jste pro vinařství postavili i něco jiného…

Ondřej Chybík: Lahofer je čerstvá realizace, která je nominována na různé ceny. Pro nás je to hlavně barák, který se podařilo po pěti letech do puntíku dodělat. Chybějí nám tam tři stromy, aby to bylo podle plánu. Je to dost atypické a je otevřené a hlavně funkční. Nějaká míra odvahy je v architektuře hodně důležitá, nesmí být naivní, ale je významná. Má to své meze a člověk musí v rámci dialogu s klientem všechno velmi pečlivě procházet a korigovat. Navrhli jsme amfiteátr uprostřed vinohradu. To je něco nového. Je tam vinařství, výroba, vinotéka, dvůr, po kterém můžete vystoupat nahoru na střechu, odkud máte nádherný výhled. Je tam U rampa, která byla navržena jako místo pro kulturní události. Je to 45 minut pěšky od Znojma, uprostřed vinic, tedy uprostřed ničeho, když to budu brát pragmaticky. Celou dobu jsme věřili, že na 99 % to bude fungovat. To 1 % bylo poměrně zajímavé: Šlo o to, jestli tam někdo přijede, jestli tam vůbec někdo přijde pěšky. Když tam přijedete autem, tak si sklenku vína nedáte. Amfiteátr má kapacitu asi 800 míst. Když tam bude 200 lidí, bude to vypadat prázdné, když 100 tak… Byli jsme zvědaví, jak to dopadne, až se amfiteátr otevře a bude tam nějaký pořádný koncert. První koncert 650 lidí, druhý 800, třetí skoro 1000. Tisícovka lidí přijede někam, kde ještě před pěti lety nebylo vůbec nic, a poslouchá hudbu. Troufám si říci, že jsme jim vnukli nápad, protože oni chtěli výrobu a showroom, vyhlídku do krajiny, rozhlednu. Rozhlednu jsme škrtli, udělali jsme střechu, po níž se dá chodit a je z ní pěkný výhled. Na to jsme přišli my a perfektně to funguje. Ten barák umí být úplně klidný pro pět lidí ve vinotéce, téměř sakrální, ale taky umí být nabušený a živý, což je opravdu nádherné. Pro mne je to největší úspěch ateliéru, protože tohle opravdu zafungovalo.

Nedávno proběhla v médiích informace o mrakodrapu v Ostravě, na kterém spolupracujete. Můžete o něm prozradit více?

Michal Krištof: Je to velmi aktuální záležitost, která doplnila naše portfolio. Jde o multifunkční mrakodrap. Město Ostrava vyhlásilo tendr na svůj pozemek, byla tam cena a smluvní podmínky plus představa o architektuře. Vyhrál to investor RT Torax z Ostravy s naším návrhem. Teď to prošlo mašinérií projednání a odsouhlasení přes město – aby zastupitelstvo dalo zelenou na odkup pozemku. Teď začínáme reálně pracovat na prvních fázích projektové přípravy, kdy tvoříme podrobnou architektonickou přípravu spolu se širokým týmem. Bude to nejvyšší věž v Česku. Je to specifická práce pro klienty, což jsou Ostraváci-Porubáci. Vnímají to „lokálpatrioticky“, aby dokázali, že Ostrava může být úspěšné město. Je to velká výzva, takže se velmi těšíme.

Arnošt Wagner

Foto: archiv Chybík/Krištof

Za „pohádkovým životem“ je spousta dřiny

Zajímaví lidé dělají zajímavé věci – a za zajímavými projekty stojí často ateliéry s netradičním přístupem. Architektku Dagmar Štěpánovou vždycky přitahovala a fascinovala Jižní a Střední Amerika.

 

A sen se jí splnil – v Kostarice momentálně dokončuje propracovaný projekt, na němž je především vidět, s jakou láskou a citem k němu studio Formafatal přistupuje. Je to kreativní studio, které se zabývá architekturou, návrhy interiérů, výstavními instalacemi a produktovým designem. Tvoří ho tým kamarádů – architektů, designérů a scénografů v čele s architektkou Dagmar Štěpánovou. Studio stojí za zajímavými projekty nejen u nás nebo třeba na Sardinii, ale i ve vzdálenějších destinacích, jako jsou Kostarika či Katar. Tým kamarádů a nadšenců se nebojí pustit do odvážných nápadů, proto posbíral i mnohá světová ocenění (www.formafatal.cz/awards-nominations).

 

Váš ateliér se hodně specializuje na zahraniční zakázky. Je pro vás zahraničí atraktivnější? Dokážete tam více popustit uzdu kreativitě? Nebo čím to je?

Zahraniční zakázky nám přicházejí tak nějak přirozeně a byla by škoda se jim vyhýbat. Já to vnímám jako velkou příležitost a jsem za ty možnosti vděčná. Přestože musíme častěji vystupovat ze své komfortní zóny, každý zahraniční projekt nás výrazně obohacuje, posouvá naše vnímání okolí, učíme se novému. Hledáme, ale i zakopáváme, má to takovou větší dynamiku. Díky tomu také blíže poznáváme jiné kultury a zvyky a začínáme studovat další jazyky. Zkrátka mám pocit, že se to všechno nějak hýbe, že se posouváme vpřed, rozvíjíme se a nestagnujeme na jednom místě, ať už fyzicky, tak mentálně. Je to osvěžující. Každý zahraniční projekt je výzva, vyžaduje více energie a úsilí, ale když se podaří, máme z toho ve finále dvojnásobnou radost, což generuje další vydatnou dávku entu-
ziasmu. Popustit uzdu kreativitě? Záleží spíš na klientovi, kam až nás pustí. Ani ne tak na místě, to nás spíš inspiruje. Např. Kostariku jsem si naprosto zamilovala. Hledám důvody, proč tam trávit více času a skrze zakázky, které nám tam teď přicházejí, najednou ty důvody mám. Zní to všechno jako pohádka, ale je za tím hodně úsilí, trpělivosti, odříkání a vysoké pracovní nasazení.

 

Kde je k vidění vaše práce?

Kromě České republiky máme zrealizovaný a dokončený projekt v Kostarice. V procesu realizace jsou projekty na Sardinii a v Kataru. Pracovali jsme na zakázce hotelu na Srí Lance, ale tam se to celé zastavilo. V současné době pracujeme na dalších projektech pro Kostariku a Panamu. K panamskému projektu jsme přizvali ke spolupráci další architektonická studia z Čech, protože jde o rozsáhlý projekt ekologické komunity, který vnímáme mnohovrstevnatě a přístupy dalších architektů jej mohou obohatit. Z nových poptávek nám teď leží na stole ke zvážení projekty do Indie, do Paříže, do Düsseldorfu nebo do Woodstocku.

 

Které projekty považujete za nejzdařilejší a nejraději se jimi chlubíte?

Nejzdařilejší projekt je pro mne jednoznačně projekt Art Villas Costa Rica, díky němuž jsme získali spoustu výše zmíněných zahraničních zakázek. Projekt byl mediálně úspěšný a publikovaný po celém světě, vyhrál prestižní světová ocenění. Toho si moc vážíme, a hlavně nám to dodává další touhu pokračovat a mít možnost pracovat na podobných projektech po světě. Velkou radost nám ale dělají i některé projekty v Čechách, např. projekt vinného baru Autentista v centru Prahy nebo nedávno dokončený projekt interiéru restaurace Gran Fierro v Myslíkově ulici.

 

V čem spočívá jedinečnost vašeho hlavního projektu v Kostarice (Art Villas Costa Rica)?

Jde o resort , projekt je již téměř dokončený. Podílela se na něm ještě dvě další architektonická studia z Čech. Studio Refuel works navrhlo architektonický koncept betonové Art villy, ze studia Archwerk vzešel návrh na glampingové kokosové domy nebo na zastřešený tropický pavilon Wing. Naše studio Formafatal navrhlo villu Atelier a kompletně interiéry do všech budov. Dotahovali jsme do realizace Coco houses a na projektu ještě pokračujeme. Navrhujeme drobné cabins pro zaměstnance, saunu, rammed earth domek a skleněný dům posazený u řeky hluboko v džungli. Tento projekt je jedinečný z několika aspektů. Jednak se nachází v tropickém ráji kostarické džungle s výhledy na Pacifický oceán a do zelených kopců – to místo je samo o sobě dokonalé. Jedinečný a výjimečný je samotný majitel Filip (náš klient), který tomu všemu dává ten správný náboj, a do třetice je to rozmanitost celého resortu, kde má každá vila svůj specifický charakter, jinou atmosféru, nabízí zcela odlišný zážitek z pobytu. Dohromady ale celý areál působí velice sjednoceně a harmonicky. Je to úplný ráj na zemi.

 

Jaké hlavní rozdíly vidíte v těchto trzích v porovnání s námi? Vím, že např. Nikaragua je považována za jednu ze zemí, kam se vyplatí investovat do realit, a navíc je i velmi bezpečná. Ztotožňujete se s tím? Je Kostarika podobná?

Velký rozdíl vidím především v potenciálu, který Kostarika nebo sousední země nabízejí. V architektuře jsou oproti Evropě a dalším zemím Střední a Jižní Ameriky velmi pozadu – ať už mluvíme o Mexiku, Kolumbii, Chile nebo Brazílii. Přirovnala bych to asi tak k „devadesátkám“ u nás v Čechách. Hodně investorů tam přichází z USA. Pozemky jsou ve srovnání s Českem velmi levné, a to je přitom Kostarika nejdražší a zároveň nejbohatší zemí Střední Ameriky. Trh s nemovitostmi je tam stabilní a země je to bezpečná. Nikaragua je naopak nejchudší zemí Střední Ameriky, nebo alespoň byla. Nejsem si ani jistá bezpečností, vzhledem k častým nepokojům. Stejně tak jako Guatemala, kam se údajně v poslední době přesunuly drogové kartely. Za bezpečné země se považuje např. Panama a teď už i Kolumbie, navzdory své minulosti.

 

Vaše projekty vypadají super luxusně. Pro koho jsou většinou realizovány a jak své klienty hledáte?

Myslíte, že vypadají luxusně? Ono záleží, co si člověk pod luxusem představí. Požadavky našich klientů jsou různé. Našimi klienty jsou většinou velmi zajímaví a inspirativní lidé, vzdělaní a zcestovalí, z různých profesí. Klienty nehledáme, přicházejí za námi sami na základě referencí, protože se jim líbí naše práce, nebo nás oslovují na základě doporučení.

 

Cestujete? Co vás vedlo k tomu zaměřit se na tak vzdálené destinace?

Ano, cestuji hodně. Teď jsme tu byli dlouho „zamčení“ kvůli koronaviru, tak jsem vycestovat samozřejmě nemohla. To jsem myslela, že umřu. Jakmile to bylo opět možné, hned jsem odjela. Moje pobyty v zahraničí jsou téměř vždy spojené s prací, odpočívat moc neumím – a když ano, tak aktivně. Už když jsem s cestováním začínala, což bylo až po „vejšce“, jakmile jsem si to mohla finančně dovolit, tak jsem ihned mířila do Jižní Ameriky, do Brazílie. Jižní a Střední Amerika mě vždy lákala ze všeho nejvíc, miluji to tam! Cítím se tam tak svobodně, jako nikde jinde. Projekt v Kostarice mi spadl najednou do náruče. Přišlo mi to až tak absurdní, že jsem tomu ani nechtěla věřit. Do teď jsem na to nenašla odpověď, že si vysníte sen, který se zdál být tak vzdálený realitě, a ten sen k vám najednou a nečekaně přijde. Pokud mám odpovědět na vaši otázku: Přivedl mě k tomu sen a čisté přání. Teď se toho snažíme držet a prostřednictvím projektů se dál rozvíjet a zlepšovat.

 

Koronavirus… Nemohu se nezeptat, jak vás ovlivnil a jaký dopad bude mít na projekty? Myslíte si, že je to „za námi“? Musí být velice složité dostat se třeba právě do Kostariky.…

To je až bolestivé téma. To, co koronavirus způsobil po celém světě, jaké dopady – nejen ekonomického charakteru – už má teď, a jaké ještě přijdou, toho se musíme bát všichni. Za námi to rozhodně ještě není. Nechci zacházet do spekulací a přílišných detailů, ale záměrně vyvolaný strach je podle mého názoru určen k manipulaci, a to je to, čeho se obávám. Kromě omezení pohybu a možností vycestovat nás korona po pracovní stránce ve Formafatal zatím nezastavila. Poptávek na nové projekty nám stále chodí spousta, ale těžko říci, co bude za půl roku, nebo za rok, dva. Naše projekty jsou převážně drobnějšího měřítka, nás by to nemuselo zasáhnout až tolik. Doufám! Plánované cesty mám v dohledné době opět směr Kostarika a Panama. Kostarika uvolnila od 1. srpna restrikce a umožnila tzv. bezpečným zemím vstup na jejich území. Česko bylo mezi nimi, tak jsem toho ihned využila. Vrátila jsem se včera večer. Další cestu mám naplánovanou na prosinec. Před rokem a půl jsem si tam také koupila pozemek, chtěla jsem začít stavět v červnu, ale musela jsem to z důvodu covidu odložit. Tak snad se tam v prosinci dostanu. Nejen kvůli vlastnímu projektu, ale i z důvodu práce na dalších zakázkách, které bude potřeba dohlížet na místě. A už se nemohu dočkat, až tam budu zpátky.

Kristina Vacková

Chceme pomoci všem našim klientům

Raiffeisen – Leasing, s.r.o., již déle než čtvrtstoletí poskytuje českým klientům komplexní nabídku finančních produktů určených pro financování movitých předmětů i nemovitostí, a to včetně doplňkových služeb.

 

Raiffeisen – Leasing je členem České leasingové a finanční asociace (ČLFA) a specializujese na financování investičních potřeb v oblastistrojů, zařízení, technologií, dopravních prostředků a nemovitostí. Je to jedna z mála leasingových společností na českém trhu, která má mezi svými pracovníky specialisty na financování nemovitostí, letadel, lokomotiv a dalších specifických komodit. V žebříčku, který hodnotí členy ČLFA podle objemu celkového portfolia, patří společnosti čtvrté místo na leasingovém trhu; s více než 70 % tržního podílu dlouhodobě zaujímá první místo v objemu nebankovního financování nemovitostních projektů.

O rozhovor jsme požádali jednoho ze tří jednatelů Raiffeisen – Leasing, s.r.o., Aloise Laneggera.

 

Vraťme se na začátku zpět do loňského roku. Jaký pro vás byl?

 

Loňský rok byl pro Raiffeisen – Leasing mimořádně úspěšný, klientům jsme zajistili financování v celkové hodnotě 10,2 mld. Kč, což představovalo meziroční nárůst 5 % a velmi mě to těší. Byl to rok úspěšný pro všechny segmenty naší obchodní činnosti včetně leasingu nemovitostí, kde jsme byli opět jedničkou na trhu nebankovního financování. Náš tržní podíl ve financování nemovitostí přesáhl polovinu celého objemu profinancovaného leasingovými společnostmi. Věřím, že v tomto rekordním výsledku se ukazuje nejen potenciál českých firem a developerů investovat, ale odráží se v něm i profesionalita našeho týmu a dobrá zkušenost našich klientů s nebankovním financováním a s naším přístupem k jejich potřebám. Zisk Raiffeisen – Leasing po zdanění činil v roce 2019 celkem 399,3 mil. Kč, meziročně tedy o 63 % více. Celková hodnota konsolidovaných aktiv společnosti činila k 31. 12. 2019 bezmála 24 mld. Kč.

 

S jakou vizí jste vstupovali do roku 2020?

 

Do roku 2020 jsme vkročili s přesvědčením, že bude minimálně stejně úspěšný jako rok předcházející. Současná krize na nějakou dobu zbrzdila financování některých projektů, nicméně i nadále pracujeme a financujeme, byť na schvalované projekty máme částečně zvýšené nároky, které odrážejí současnou krizovou situaci.

 

Jakou jste přijali strategii po analyzování současné mimořádné situace, když začalo být zřejmé, že epidemie bude mít celosvětový dopad?

 

Rozhodli jsme se přistupovat ke každému projektu individuálně a zejména chceme podržet stálé klienty, kteří se touto situací mohou dostat do platebních problémů. Takovým klientům umíme nabídnout řešení na míru a nad rámec zákona o „platebním moratoriu“. Díky podpoře analytického oddělení reagujeme pružně na vývoj krizové situace, která je velmi proměnlivá. Obecně řečeno, chceme pomoci všem našim klientům. Avšak vždy je třeba zároveň vyhovět požadavkům regulátora. V zásadě se liší přístup podle zákona o platebním moratoriu (typ A), který vstoupil v platnost kolem 20. dubna, a ostatních (typ B).

 

Co musí splňovat váš klient, aby mohl zažádat o odložení splátek a na jak dlouho?

 

Jsou to podmínky (A) zákonné – klient nesměl být k 26. březnu letošního roku v prodlení se splatností svých závazků více než 30 dní a zároveň splňuje veškeré další podmínky zákona. Zejména, že jde o úvěrový nebo leasingový typ struktury, kde má klient splátky v období moratoria. Délka odkladu je ze zákona tři nebo šest měsíců s ukončením moratoria k 31. října 2020. Odkládá se pouze jistina a klient (jelikož se vždy jedná o právnické osoby) splácí průběžně úrok. Pak to jsou podmínky (B) ostatní. Myslíme i na klienty, jimž zákonné opatření nevyhovuje a jsme schopni jim vyjít vstříc s odkladem splátek až na 12 měsíců v případech významněji zasažených odvětví. To se konkrétně týká hotelů.

 

Co nabízíte, resp. jaká jste zvolili pravidla v rámci splátek? Bude to znamenat prodloužení splátkového kalendáře?

 

V případech (A), tedy podle zákonných podmínek, je vždy odložena splatnost o daný počet měsíců a alikvotně je prodloužena i smlouva. V případech (B), ostatních, záleží na dohodě s klientem. Nemovitostní transakce jsou samy o sobě dlouhé (zhruba 10 let) a je zde možnost rozložit splátky do období po COVID, nebo je odložit až do odkupní ceny za nemovitost na konci transakce.

 

Bude v období odložení splátek běžet úročení, takže dojde k navýšení celkové částky?

 

V případech (A), zákonných, úročení běží a klient splácí, nicméně úrokové sazby se nemění. Celková částka úhrad se navýší pouze o úročení za dobu odkladu. V případech (B), ostatních, je možná individuální dohoda o splácení úroků. Pokud dojde k odkladu jejich splatnosti, navýší se opět samozřejmě celková částka úhrad z důvodu odkladu, nikoli z důvodu zásahu do úrokových sazeb.

 

Jistě dojde k zásadní změně v rámci zájmu o individuální výstavbu. Jak na vzniklou situaci chcete reagovat? Budete podporovat např. zájem o renovaci chalup?

 

Leasing nemovitostí není příliš vhodným produktem pro financování rodinných domů či chalup. V nabídce se chceme soustředit zejména na financování rezidenčního bydlení, a to nejenom pro výstavbu bytových domů na prodej, ale zejména k dlouhodobým pronájmům. Chceme podporovat i renovace starších činžovních domů, popř. dalších projektů určených pro dlouhodobé nájemní bydlení. V případě nových bytových domů či domů po rekonstrukci můžeme nabídnout celkovou dobu splácení až 32 let s fixní úrokovou sazbou na dobu podle požadavků klienta. Po dobu výstavby klient neplatí úroky, ty jsou součástí celkových investičních nákladů, a teprve po kolaudaci začíná doba splácení 32 let.

 

Může být leasing pro klienty jednou z možných variant, jak překlenout následky zasažené ekonomiky?

 

Samozřejmě, leasing nemovitostí je vždy řešením pro složité situace, tedy i za situace, že ekonomika je oslabená. Leasing nemovitostí řeší individuální potřeby klienta, které se zejména v období krize mohou lišit. Skutečnost, že po dobu financovaní je nemovitost ve vlastnictví leasingové společnosti, dává financující instituci vyšší komfort zajištění, a tím i vyšší pravděpodobnost, že požadované financování bude schváleno.

red