Okno do umění v architektuře

Václav Hlaváček je stránkách Development News poměrně častým hostem. Většinou zde vystupuje jako architekt a urbanista. Ale záběr jeho aktivit je podstatně širší…

V roce 1993 založil v Praze Studio acht, které nyní zaměstnává na 60 lidí a má pobočky v Brně a v Olomouci. Další kanceláře a spolupracovníci působí v Rotterdamu, Amsterdamu, Curaçau na Nizozemských Antilách a New Yorku. Říká: „Dneska jsou slova developer nebo korporát pro spoustu mladých lidí něco jako nadávka. Ale když si někdo založí třeba hospodu a bude úspěšný, rozšíří podnikání na 20 hospod, je to také korporát? Služba společnosti potřebuje určitou sílu.“

Jak tomu mám rozumět?

Individuální přístup k umění je danost. Je tu mainstream, jemuž se většina přizpůsobuje. Ale proč? Mám rád operu, ale abych se uživil, tak budu zpívat popík. Tak to ne! Cílem je naopak se naučit řemeslu tak, že budu dál prostě prosazovat svou vizi, co je kvalitní a co ne.

Estetika je dar, jaké jsou příklady z minulosti?

Možná vás překvapím, ale skočím v letopočtu o 10 000 až 15 000 let zpátky. Už tehdy lidé, aniž by si to uvědomovali, tak svou zemědělskou činností měnili obraz krajiny. A takové kulturní rostliny, jako jsou habr, jedle nebo buk jsou novodobé kultury, se zaváděly z nějakých důvodů. Takže lidský element prostředí měnil. ale neměl tolik síly, aby ho zničil. On ho jen upravoval, a tím kultivoval.

Další historické příklady estetiky?

Třeba na Velké Moravě se dělo něco podobného. Nastal zde další pokrok, ale zase ne v tom smyslu, že by lidé jen ničili. Seděl tam nějaký řekněme výtvarník, řemeslník a vyrobil zlaté náušnice, gombíky apod. Při pohledu na ně se vám zastaví srdce. Takže z dnešního pohledu nevyvinutá společnost má vedle sebe naprostý estetický vrchol.

Co to znamená?

To znamená, že ti nejlepší výtvarníci byli vždy individuální silou a moc dobře si uvědomovali, že mají dar, talent. Jak s ním pracovali, jakým způsobem se začlenili do společnosti, bylo dáno tím, co dělali. Jestli to byl sklář, výtvarník, grafik, malíř nebo architekt. Samozřejmě architekt má více prostředků, ale o to je to nebezpečnější, protože architektura má větší záběr a sílu měnit. Talent je třeba kultivovat a starat se o něj. Říct: Pojď, neboj se, nemáš kam spadnout, běž kupředu. Umělci měli vždycky sponzory, i když se jim třeba říkalo jinak – dobrodinec, filantrop, mecenáš, donátor… Rilke měl své sponzory, totéž výtvarníci, třeba Cézanne, naopak Baťa měl své architekty. Takže to není nic nového ani špatného. To je naopak prostředek, jak se konfrontuje ten čistý talent s tisíci překážkami. Když máte stohlavý architektonický ateliér, byť tam budete mít sebelepší lidi, tak sotva desetina z nich bude umět vypracovat z něčeho něco. Ta obrovská odpovědnost vstoupit do krajiny a vytvořit tam nějaký útvar, jít do rekonstrukce nebo památky, vymyslet třeba individuální bydlení, to je jedno. Z ničeho udělat něco, to je přece hodně důležité a těžké. A to je vlastně začátek. A  to je vlastně i důvod, proč Holanďané tak ctí landscapery, protože oni musejí krajinu tvořit uměle. A protože ji tvoří uměle, tak moc dobře vědí, že moře je hodně veliká překážka, těžký soupeř. Oni s úctou a velkou dávkou odvahy přetvářejí svou zem.

A u nás je to jinak?

U nás je to i nadále tak nějak jedno. Sadový architekt je tu pořád, on to „nějak dodělá“. A v této pozici je i výtvarník: „Však to nějak uděláme… no, a tady by se taky něco hodilo.“ Proto si myslím, že výtvarné vnímání by mělo být v přístupu patrné od úplného začátku a že bychom se neměli bát těch nejprogresivnějších mladých lidí, kteří to myslí poctivě, nechávat jim prostor. Musíme si říci, že to sice bude stát peníze, ale my jako společnost máme odvahu za nimi stát. Třeba se to někdy nepovede. Je to stejné jako s Kaplického knihovnou. Mě strašně rozesmutnilo, že celospolečenská hysterická diskuse se odehrála nad obrázkem v novinách. Úplně mě dostává, že Praha nenašla odvahu k realizaci. A od té doby nevěřím, že do dalších 200 let bude Praha progresivním městem. Prostě ta síla tu chybí…

V případě některých staveb se architekt podílel nejen na jejich architektonické podobě, ale vytvořil design do posledního detailu – kliky, úchyty a třeba i kávové lžičky…

Myslím si, že takové počiny by měly vznikat. Musíte si na to udělat čas a trochu se obalit tím, že si to můžete dovolit udělat. Nejenom jako investor, ale i jako architekt. Protože to je dnes nezaplatitelné. Preferoval bych, že spíše než v jedné individuální vile, bude všechno takhle vymazlené do posledního detailu v nějakém veřejně přístupném objektu – že tu bude kvalitní užitné umění. A to tedy nejsem žádný marxista! Ale myslím si, že je důležité, aby se to správné umění dostalo ke všem – nebo k co nejvíce – lidem. Aby byla hezká autobusová zastávka, zábradlí, aby se používaly správné tvary a barvy. Kultivace společnosti je pro mne mnohem důležitější než to, jestli mi někdo dá prostor, kde bych do posledního detailu dělal interiér. To si vyzkoušíte jednou, a ne, že by mě to nebavilo, ale zjistíte, že jsou důležitější věci, pokud vám jde o kultivaci celé společnosti. Dar vnímání harmonie má umělec v sobě. Vnímá více věcí najednou. Někdo je mezi lidmi větší technik, větší filozof. Ale umělci, ti správní, jsou jak houby, oni prostě všechno absorbují a inspirují se – samozřejmě přírodou, ale i společností. Oni to cítí.

A lidé udělají ááách…

To řekne devět z deseti lidí, protože velmi rychle poznají, že to řekl někdo o půl vteřiny dřív. To strhnutí je také úkolem umění, ale je třeba to dál vysvětlovat nebo zkoušet. Jinak řečeno, velké bohatství by mělo investovat do uměleckého kvasu – byť s velkou dávkou rizika!

Dnes se budovy převážně stavějí rychle, aby co nejdříve vydělávaly peníze. Jak lze do té rychlé doby vtěsnat umění?

Buď je to „to ono“, i když je to rychle spíchnuté. Typickým příkladem je Renzo Piano, absolutně křehký architekt. Ten má výtvarno obsažené už v té křehkosti. To je na něm to geniální. Abyste mohl ovlivňovat více developerů a více projektů najednou – samozřejmě je to jinak v průmyslu a jinak je to v bytové výstavbě – ale podstata je, že musíte zvládnout řemeslo. To znamená, že např. v rezidenčním projektu vám každý developer řekne: „No ale vy budete stavět do iks metrů čtverečních a musíte se vejít do téhle ceny. Protože my to prodáváme, a vy to víte, protože jste to předělával 20×. Ale máte tu důvěru…“ Takže s tím můžete pracovat jako s hrníčkem s uchem, za které se dá chytit, kafe se z něj nevyleje atd. Takže řemeslo, zručnost, fakt, že to umíte, znáte ta čísla a víte, jak se dělají administrativní baráky, jak průmyslové haly, jak housing… To musíte mít prostě nazkoušené. Je to, jako když hrajete na housle – musíte denně cvičit. Jinak to nemůžete předat dál. Nemůžete se stát virtuosem tím, že o tom budete jen vypravovat. To znamená, že ateliér musí být stále trénovaný, pořád musí kvasit a pořád musí dělat řemeslo. Pořád musí cvičit na housle, občas má koncert, někdy mu tleskají – a někdy se to také nepovede.

Která stavba vás zaujala, i když třeba neměla bombastickou reklamní kampaň?

To je dobrá otázka. Ale co se týká maličkostí, nebo detailů, tak mi třeba dělá obrovskou radost: obnova vinic v Troji. Vypadá to jako maličkost, ale je to, jako kdyby se Troja znovu narodila, prostě krása!

Arnošt Wagner / Foto: Studio acht