LOXIA navrhla stylovou a funkční radnici

Ing. arch. Jana Mastíková vystudovala v roce 2012 architekturu a urbanismus na FA VUT v Brně. Od roku 2014 pracuje ve studiu LOXIA, kde se vypracovala na pozici hlavního architekta.

LOXIA má za sebou už čtvrtstoletí činnosti a na svém kontě už téměř 200 realizací nejrůznějších typů projektů od rodinných domů, bytových a polyfunkčních budov přes rekonstrukce historických objektů, výstavby občanské vybavenosti až po průmyslové i veřejné prostory.

Proč právě LOXIA?

LOXIA znamená latinsky křivka. Jednak krásně zní, ale je v tom podle mne také trochu tajemství. Křivka je něco, co má ladnost a eleganci volně tažené čáry a přitom má matematické a logické zdůvodnění. Název reprezentuje, o co se LOXIA snaží: promyšlená, fungující, ale svobodná a kreativní architektura.

Můžete ateliér stručně představit?

LOXIA je tvořena architekty a inženýry, celkem nás je téměř 50. Je to fungující uskupení kreativních i technicky zdatných lidí. Nechceme domy jen navrhovat a dívat se na hezké vizualizace, ale chceme je hlavně stavět. A to nejde bez technických znalostí, bez hledání optimálních řešení a někdy i bez kompromisů. Takže architekti a inženýři
v LOXIA jsou takové spojené ruce, které společně tvoří architekturu a stavějí domy.

Nevzniká mezi oběma tábory někdy trochu rušno?

Jsem architekt a mým partnerem a v něčem protihráčem je inženýr. Ctíme filozofii našeho oboru. Architekti mohou být kreativní, ale pořád tu musí být nějaký racionální základ. Právě proto máme inženýry, abychom příliš nepopustili uzdu kreativitě, abychom našim klientům, developerům a investorům neslibovali nějaké vzdušné zámky místo rea-
lity. Pracujeme pro lidi, kteří stojí pevně nohama na zemi, čekají od nás totéž. Hlavu v oblacích mít můžeme, ale mezi zemí a oblaky musí být spojnice…

Do projektů instalujete moderní technologie. Nakonec ale hraje hlavní roli ekonomika. Jak dokážete klienta přesvědčit o správné cestě?

Vzhledem k tomu, že povolovací procesy u nás převážně trvají mezi pěti a deseti lety, kreslíme pro budoucnost. Technologie, které do projektů dneska plánujeme, mohou být v době dokončení už zastaralé. Díváme se na to proto různýma očima: Máme sice investora, klienta, ale pak tu jsou lidé, kteří v novém domě budou bydlet, nebo pracovat. Když chce investor stavět levně, bude potom o to nákladnější údržba a následná péče. Snažíme se mezitím najít rovnováhu. Inženýři dohlížejí, aby stavba byla technicky a ekonomicky optimální, my architekti zase, aby naplnila požadovanou funkci a přitom byla krásná. Vývoj technologií jde neuvěřitelně kupředu. Teď se stavějí projekty, které na papíře vznikly někdy před 10 lety, kdy třeba v případě elektromobilů nikdo nečekal takový boom. Takže se zpětně snažíme implementovat různá smart řešení, zařízení na využití šedé vody, fotovoltaiku apod. Objekt je živý – přece nemůžeme teď něco nakreslit a úplně to uzavřít novému vývoji. Vždy se objeví nové materiály, nové technologie, nové ekonomické podmínky. Je spousta domů, které jsme projektovali jako zděné z cihel. Potom se ale ukázalo, že třeba kvůli nedostatku kvalifikovaných pracovních sil, je nezbytné přeprojektovat dům, aby byl například z monolitického betonu. Ten proces prostě nikdy nekončí.

Vzhledem k dlouhým schvalovacím procesům nelze některé projekty – hlavně ve státním a veřejném sektoru – příliš měnit. V době, kdy se kolaudují, v nich jsou technologie, které už mají „po sezoně“. Není to škoda?

Některý projekt je šťastnější, jiný méně… My máme třeba jeden šťastný – je jím nová radnice pro Prahu 12 – Modřany. Žije tu 60 000 obyvatel, podobně jako v Kladně nebo v Mostě, kde mají zajímavé radnice. Byl to enormní úkol, ale bude to opravdu šťastný dům! Praha 12 vysoutěžila projekt na klíč, design and build, takže se zamezilo dlouhým průtahům. My jsme na projektu začali pracovat ke konci roku 2016, teď se staví a v dubnu 2021 se bude otevírat. Na české poměry to je zázrak – budova bude postavena do pěti let! Je pro mne symbolem takové „echt“ veřejné budovy a bude nádherná. Modřany jsou velmi specifická městská část – na jedné straně vilky a rodinné domy, na druhé sídliště. Snažili jsme se vytvořit něco, co oba rozdílné světy nějakým způsobem spojí. Podařilo se nám včlenit všechny atributy, které by budova radnice měla mít a jsou jejími symboly. Hodiny, věž, shromažďovací prostor, obřadní síň, vstupní dvorana přes dvě patra… To vše se nám podařilo zahrnout do relativně utaženého rozpočtu. Dvanáctka se rozhodla postavit střízlivou a přitom noblesní, funkční, svým způsobem stále monumentální budovu, a to je podle mě dobře.

V čem vidíte tu genialitu?

Já říkám, že je na radnici věž, ale ona tam není. Dřív měly radnice věže, protože na hodiny muselo být vidět odevšad. Lidé neměli hodinky, museli se podívat z oken, kolik je. Samozřejmě hodiny tam máme, ale je to v podstatě naznačeno jen linkou, která bude svítit – a ta věž pak vystoupí. To mě baví, dostávat do projektu takové finesy…

Můžete zmínit další projekty, na nichž pracujete?

V sousedství Trojského zámku jsme letos zkolaudovali Chateau Troja. Jsou to bytové domy, mix rekonstrukcí a novostaveb. Jde o bydlení nejvyššího standardu – v prostoru bývalého panského statku vznikl nádherný areál. Zachovalo se tam několik objektů ze 17. století, ale po povodních v roce 2002 byly v katastrofálním stavu. LOXIA se tomuto projektu věnovala dlouhodobě, od roku 2007. Projekt získal územní rozhodnutí a stavební povolení a pak vlastně usnul. Když jsem v roce 2014 nastoupila, byl po krizi resuscitován. Takže jsem s tímto projektem v druhé půlce jeho života strávila relativně dost času. Je obdivuhodné, že někdo našel odvahu vložit do něj prostředky a čas. Zachráněné barokní památky, z nichž některé se musely doslova rozebrat a složit znovu, tu jen díky tomu zůstanou dalším generacím. Jenže ono by nebylo možné jen zachránit památky a nepostavit nic nového, protože to nové částečně zafinancuje obnovu toho starého… Další moc hezký bytový projekt máme na Smíchově u ústí železničního mostu, u Strakonické ulice. Cílem je dostavět tam kus ulice, je to extrémně zajímavé. Opět jsme pod drobnohledem památkářů, protože i Smíchov je památková zóna. Stavíme zde jeden relativně velký dům. Rozhodli jsme se, že zanalyzujeme smíchovské činžáky, jejich proporce. Výsledkem je, že dlouhý dům rozdělíme na pět. Takže vlastně vymýšlíme pět domů, pět různých fasád, takové 5v1 i se službami v parteru.

Ještě nějaký projekt byste chtěla zmínit?

Ano, v Modřanech chystáme mateřskou školku. Když jsem tam poprvé přišla, pozemek vypadal jako džungle. Řekla jsem si, že to musíme zachovat, že to je tajuplná zahrada… Školku jsme tam umístili tak, aby se co nejvíce vegetace zachovalo, aby stavba splynula s tou džunglí. Bude to taková ekologická školka, citlivě zapuštěná do terénu schovaná mezi stromy, na střeše se budou pást zvířata. Prostě bude jiná…

Jaké to je, když vidíte hotovou stavbu podle vašeho projektu?

Architekti něco vymyslí, inženýři to postaví, ale pak tam někdo bydlí. Na nás (architekt a inženýr) se asi zapomene, ale ti lidé tam budou bydlet – a buď je ten dům bude těšit, nebo je bude štvát. Sama se jezdím na naše projekty dívat, sednu si a koukám, jak tam lidi fungují. Dneska to lze sledovat na sociálních sítích. V Suomi Hloubětín žije už několik tisíc lidí, a když sledujete jejich diskuse, tak to z toho pochopíte. Takže ne že bych se chodila aktivně ptát, tak ne.

Nyní architekt neřeší pouze samotnou stavbu, ale většinou i kompletní zpracování území. Zaznamenáváte v této věci určitý posun?

Myslím si, že se to neuvěřitelným způsobem zvedlo. V architektonických kancelářích se pohybuji 10 roků. Tehdy se veřejný prostor neřešil a asi bychom tenkrát těžko přesvědčovali investora, že má vložit peníze do nějakého parku, protože tím vznikne přidaná hodnota. Dnes je to standard. Je to dobře, protože město je třeba kultivovat… My se o to i snažíme a myslím si, že jsme na dbali i v minulosti. Urbanismem je třeba vždycky začít: Rozhodnout, kam položit ty objemy. Fasáda nebo okna se dají napravit. Ale když tam tu hmotu špatně položíte, jedna bude stínit druhé, vchod bude tam, kudy by nikdy nikdo nešel, jak to vlastně bude fungovat? To je jako otevřít pekárnu v místě, kam nikdo nikdy nepřijde… Chudák pekař. To jsou podle mne funkční atributy města a veřejného prostoru. Jak ty domy vypadají, je také důležité, ale je to až v závěsu. Díky tomu, že děláme relativně velké celky, tak to vždycky považujeme za prvořadé, protože to je potom neměnné. Když je to špatně posazeno, tak je to chyba.

Takže to není jen o tom „nakreslit barák“…

Je nutné si analyzovat trh, prostředí. Musíte se podívat, zda je dům primárně určen pro rodiny s dětmi, nebo bude spíše pro workoholiky, kteří tam budou jen přespávat? Tomu potom přizpůsobujeme i koncepci: Rodina s dětmi ocení vnitroblok s hřištěm, kde se budou všichni potkávat, děti si tam dají trampolínu, rodiče budou společně grilovat a bude to fungovat jako komunita. Kdežto naopak v bytovém domě někde v centru u Anděla, na metru, budou raději žít lidé, kteří jsou v jednom kole. Ti si nebudou grilovat na zahrádce, ti si skočí přes ulici do garden grillu. Ti žijí trochu jinak, a my často diskutujeme s investory i o těchto věcech. Na pražském trhu působí relativně dost investorů ze zahraničí. Lokálního architekta si najímají proto, aby jim rozkryl místní život – to je jeho přidaná hodnota, protože každý národ má svá specifika. Neexistuje žádná univerzální kuchařka rezidenčního projektu pro celý svět.

Jak projekty připravujete, když chcete předběhnout konkurenci?

Většina, co dnes kreslíme, už je v BIM, který považuji za revoluci v projektování, stejně jako když se přešlo od rýsovacího prkna k počítačům. Třeba modřanská radnice je v BIM v podstatě od dokumentace k územnímu rozhodnutí. Máme za sebou již několik realizovaných projektů v BIM. Je to velmi sofistikovaná metoda. V návrhu si můžete nadefinovat různé detaily, vlastnosti a informací, takže investor či uživatel přesně ví, co kde bude a jak to bude vypadat. V BIM vám nic neunikne…

Pocházíte z Pardubic, studovala jste v Brně, nyní pracujete v Praze… Vnímáte určité rozdíly?

Myslím, že Praha je na rozdíl od Brna už metropole. Studovala jsem v Brně, protože mě tamější škola a lidé, kteří na ní tenkrát učili, imponovala o něco víc. Mám ráda funkcionalismus, který v Brně vším prostupuje, ale vždycky jsem chtěla působit v Praze, chtěla jsem dělat „velký urbanismus“. Mám ráda pestrost a jsem ráda, že není úkol, do něhož bychom se v LOXIA báli pustit!

Arnošt Wagner