Stavba roku 2021

Ve 29. ročníku soutěžní přehlídky Stavba roku bylo uděleno celkem 10 titulů Stavba roku 2021, 25 zvláštních cen, dvě

ceny veřejnosti a jeden titul pro stavbu v zahraničí.

Hlavním organizátorem soutěže je Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství, která je zároveň i vypisovatelem soutěže, spolu s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR, Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě a Svazem podnikatelů ve stavebnictví. Nominace byly představeny 6. září v Národním technickém muzeu v Praze. Tituly a zvláštní ceny byly vyhlášeny na slavnostním galavečeru 18. října v Betlémské kapli v Praze.

Odborná porota Stavby roku 2021 byla složena tradičně ze zástupců jednotlivých vypisovatelů z řad architektů a inženýrů. Pracovala ve složení Ing. arch. akad. arch. Jan Vrana, předseda poroty, Ing. arch. Martina Hovořáková (Nadace ABF), Ing. Renata Zdařilová, Ph.D. (ČKAIT), doc. Ing. Jan Pašek, Ph.D. (SPS), a Ing. Ladislav Vaněk (MPO ČR). Za Sbor expertů s porotou navštívil přihlášené stavby i prof. Ing. arch. Zdeněk Jiran.

Držitelé titulů a dalších cen v letošním roce získali unikátní symbolické křišťálové ocenění, které má podobu razítka v designu Ronyho Plesla a bylo vyrobeno ve sklárně Rückl. Razítko symbolicky představuje to poslední a zcela výjimečné „razítko“ v procesu celé realizace stavby.

V rámci soutěžní přehlídky byla oceněna tradičně také Osobnost stavitelství. Toto ocenění každoročně uděluje SIA ČR – Rada výstavby, která sdružuje nejvýznamnější a nejdůležitější profesní uskupení ve svém oboru. Letos si toto ocenění odnesl Ing. Petr Čížek, který byl řadu let předsedou Sdružení silnic, a další ocenění Osobnost stavitelství 2021 získal prof. Jiří Stráský, autor mnoha oceněných mostních konstrukcí u nás i ve světě.

Také letos doprovázejí Stavbu roku 2021 pravidelné putovní výstavy a další doprovodné akce. Celý prosinec a následně i v roce 2022 bude výstava včetně filmových projekcí k vidění v Galerii ABF na Václavském náměstí 31 v Praze, která bude sdílena tentokrát i virtuálně. Stavba roku 2021 se představí aktuálně ve všech regionech České republiky.

red

Stavba roku dosáhla historického rekordu

Příští rok oslaví Stavba roku kulaté 30. výročí. Jak probíhala ochutnávka na oslavu v roce 2022, jsem se zeptal prof. Ing. arch. Zdeňka Jirana.

V letošním roce zastupoval Nadaci pro rozvoj architektury a stavitelství – ABF ve Sboru expertů a spolu se členy odborné poroty navštívil takřka všechny přihlášené stavby.

Jak hodnotíte letošní na projekty mimořádně bohatý ročník?

Od okamžiku, kdy se ke Stavbě roku připojila architektka Marie Špačková, dostala akce trochu jiný význam – společenský, výtvarný, ale i názorový, byť složení odborné poroty je dlouhodobě konstantní. Zároveň nastupující generace architektů se přestává vymezovat jako v minulosti, kdy raději obesílali Grand Prix Obce architektů, protože je tehdejší stav a forma přehlídky úplně neuspokojovaly. Poté, co se soutěž před třemi roky více otevřela, začala mít jinou společenskou platformu a navíc se dostala do povědomí díky tomu, že se o ní začalo více psát, zlepšila se úroveň katalogu a mělo to najednou trochu jiný smysl. Zapojili se do ní noví lidé a soutěž tím získala větší společenskou prestiž. Už to není pouze rutinní přehlídka produkce známých stavebních firem, ale postupně se stala důležitou formou veřejného ocenění po absolvování složitého procesu vzniku stavebního díla. Dnes je více prezentací výsledků nekonečné snahy současných českých stavebníků – většinou starostů obcí, ale i soukromých investorů, kteří musejí projít zdlouhavým procesem povolování stavby, jenž je v Čechách možná nejsložitější na světě a trvá dlouhé roky… Po něm následuje hledání firmy a stavění… Až pak tu je výsledek, který chtějí stavebníci po zásluze odborně i společensky zhodnotit. Pokud starosta není v čele radnice alespoň dvě období, tak nemá šanci něco postavit, protože za čtyři roky se nepodaří sehnat na projekt finance ani prolomit zdlouhavé schvalovací procesy.

Čím se lišila letošní Stavba roku?

Především byl kladen důraz na působení stavby a její vliv na utváření veřejného prostoru. Většina přihlášených staveb byly veřejně přístupné budovy, rekonstrukce, novostavby, ale i technická infrastruktura, křižovatky, silnice, mosty, domky, bytovky nebo hausbót. Takřka všechny byly na vysoké stavební a technické úrovni včetně vnímavé práce s veřejným prostorem. To je třeba ocenit.

V čem tedy měla porota tentokrát jiný úhel pohledu?

Nebyl jsem při práci poroty, ale při společných prohlídkách realizací jsme se více soustředili na to, co stavba vymezuje, zda zhodnocuje a obohacuje okolní prostředí a jak. Že stavba správně funguje, je pěkně řešená a kvalitně postavená, je automatické, to porota samozřejmě také hodnotí. Ale společensky daleko důležitější je ohodnocení jejího přesahu – co stavba udělá s prostředím a co přinese tomu veřejnému. To je urbanisticky, stavebně i výtvarně cennější, a toho si odborná porota pozorně všímala.

Uvedete příklady?

Například v Kolíně byla dokončena nádherná revitalizace parkánů a areálu u kostela sv. Bartoloměje, lidské měřítko řešení veřejných prostranství u bytových domů ve Vojtově ulici v Brně, nápaditá přístavba školní jídelny ve Smečně nebo celková rekonstrukce barokního poutního areálu v Horní Polici nebo stodola v Třebešicích… Co třebas přesložitá a náročná dostavba nemocnice? Stavbou je ale zároveň způsob, jak se zodpovědně a inovativně zachází s prostředím, ve kterém se nachází, a jak to prostředí zpětně působí na nás. A může jít třeba i o malý hausbót na Vltavě v Holešovicích. Porota oceňovala snahu a takovou tu každodenní houževnatost investorů, kteří své stavbě dlouhodobě věřili a vytrvali do úspěšné kolaudace. To pro mne znamená velkou hodnotu.

Co je důvodem, že se po pandemii představilo historicky nejvíce projektů?

Nyní je období, kdy shodou okolností byly projekty dokončeny, protože stavební proces u nás je tak složitý a komplikovaný, že si nelze říci, že něco postavíme za dva roky. To tady nikdo nedokáže. Letos jsou vlastně prezentovány výsledky projektů, které byly zahájeny před 6–10 lety. A také jak už jsem řekl, soutěž má daleko větší prestiž. A většina přihlášených staveb se zabývala veřejným prostorem, což bylo třeba ocenit. Je tam pár drobných domků a bytovek, lávek a mostů, které byste tam nejspíš nehledal. Ale je to výsledek práce, která začala už před lety. Ale setrvačností se stavby stále dokončují, zpozdil je covid, chybějí zahraniční dělníci, málo se staví a nastal pokles veškeré výroby, HDP atd. Stavebnictví má setrvačnost a neskončí ze dne na den jako třeba Škodovka.

Budeme tedy budovy zakomponované do veřejného prostoru již brát automaticky?

Určitá epocha skončila. Sklízíme plody té nejbohatší etapy rozvoje této země, kdy se zde intenzivně investovalo a stavby se dokončují až nyní. Takže letošek je v tomto ohledu velmi výjimečný. V příštích letech bude staveb asi méně. Architektura – nebo jakákoli stavba – je výsledkem procesu v čase. Musí existovat investor, projektant, dodavatel. Ten, kdo chce dům postavit, musí mít peníze. Když je chytrý, najde si chytrého architekta, aby vzniklo něco kvalitního. Díky té zmíněné setrvačnosti se některé projekty budou dokončovat ještě několik dalších let. Některé budou samozřejmě ukončeny, jiné bude třeba přepracovat – třeba z administraček na bytovky apod. To už tady také bylo. Záleží na tom, jak se společnost bude chovat, ale ty plody budeme stejně sklízet ještě několik dalších let.

A lze srovnávat naši výtvarnou a stavební kvalitu se světem?

Je naprosto srovnatelná, na světové úrovni, úplně bez rozdílu všeho. Stavební kultura je především o úrovni investora. Kultivovaný investor si k sobě najde sobě rovného projektanta a dokážou vytvořit výjimečnou věc. Pokud si najdou dobrou firmu a spolupracuje s nimi i osvícená obec…

Letos převládaly rekonstrukce hradů a zámků, to je potěšující zpráva.

Novostavby tady bohužel moc nejdou. Když už, tak jsou stejně zastaralé. Skanska přihlásila na svou dobu unikátně „zeleně“ navržený projekt Parkview od Richarda Meiera, který už nějaký čas aktivně neprojektuje. To je jen příklad té setrvačnosti. Pokud budete přihlašovat čerstvou novostavbu, tak zcela jistě byla vyprojektována před téměř 10 lety a ideově třeba ještě daleko dříve. Takže nové trendy tu jsou jen v rámci experimentu – když máte odvahu a vytvoříte vytištěný rodinný domek, fajn, ale podle mne to tím začíná i končí.

Není na náš malý rybník soutěží až moc?

Já si myslím, že je to dobře. Propagace architektury je správně věcí spolku a už méně profesní komory – příkladem je Obec architektů a soutěž Grand Prix. Samozřejmě je výborné, že tato tradiční soutěž existuje, je skvělé, že je tam ten přesah. Dříve se většina architektů vymezovala vůči Stavbě roku, protože architekti chtěli především „výtvarnou“ soutěž. Ale já jsem rád, že existuje soutěž Stavba roku i GP OA. V ní by asi nesoutěžila nádherná kanalizační stoka, která je podle mne jako stavba společensky daleko důležitější a závažnější. Stavba roku ukáže, co společnost skutečně staví a co potřebuje, včetně dopravní a technické infrastruktury.

Stavba roku má v poslední době daleko větší prestiž, nemyslíte?

Jistě, když v Betlémské kapli najednou sedí při vyhlašování cen předseda Senátu s předsedou dolní sněmovny, řada hejtmanů a desítky starostů a primátorů i představitelů z několika ministerstev a většiny renomovaných stavebních firem… Ale oni tam chtějí být, cítí, že ovlivnění veřejného prostoru, za nějž jsou zejména starostové odpovědní, má nějakou kvalitu a potvrzenou odbornou prestiž. A proto si vážím, že existuje v oboru taková soutěž a že se dostala za poslední tři roky na prestižní úroveň. Především zásluhou dlouholeté organizační práce arch. Jana Fibigera v ABF i nasazením paní ředitelky Ing. arch. Marie Špačkové. Skvělé je, že Stavba roku již tři desítky let nabízí srovnání všech druhů staveb bez dělení do kategorií. Jsou tam i privátní domy, soukromé investice, které jsou také výjimečné. Je tam i infrastruktura, která je nedílnou součástí veřejného prostoru. Kanalizační sběrač v Libni, plný fekálií, je geometricky nádherná a svižně provedená stavba, prostě působivé inženýrské dílo. A stojí za zviditelnění a společenské ocenění stejně jako třeba lávka přes Vltavu v Lužci. Architektura obecně je především poctivé řemeslo spojené s veřejnou službou. Pokud je to vše krásné a v harmonii, mluvíme o umění. Totéž platí i v urbanismu, jen v trochu odlišných měřítkách.

Arnošt Wagner / Foto: Stavba roku a archiv