Recyklace v architektuře. Nebourat, recyklovat!

Pritzkerova cena je ve světě architektury jakýmsi ekvivalentem Nobelovy ceny. Je tedy velmi prestižním oceněním, které letos získalo duo Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal. Tato dvojice si zasloužila „Pritzkera“ za nové, podle mnohých dokonce průlomové, pojetí sociálních bytů ve Francii.

Těžko říci, zda za oceněním stojí i současná světová situace, která ještě více prohlubuje sociální rozdíly. Z bohatých dělá ještě bohatší a z chudé a střední třídy třídu chudou, resp. ještě chudší. Hlavní Pritzkerovu cenu za rok 2021 si totiž letos odnesla dvojice francouzských architektů za transformaci a revitalizaci zanedbaných budov po celé Francii. Dvojice oceněných často jen upravuje to, co již existuje. Razí transformace, které umožní budovám nový, plnohodnotný život. Dokážou třeba vytvořit ze staré, nevyhovující nemocnice levné byty. Věnují se jakési recyklaci, jež reflektuje novodobé trendy.

Architektonická „recyklace“

S názvem sociální bydlení se mnohým laikům spojuje zkreslená představa hrůzostrašných ubytoven, jež bychom u nás nejspíše nazvali králíkárnami, nebo objektů spojovaných se sociálně slabými na severu Čech a v dalších chudých regio-
nech naší země.

Vítězné duo se však zasloužilo o to, že je možné se na tento druh bydlení podívat zcela novýma očima. S respektem k okolnímu prostředí, s respektem k lidem… a dokonce lze vše provést tak, aby se nájemníci nemuseli v době renovace ze svých domovů odstěhovat.

Poválečné bydlení sice vypadalo v mnoha částech Evropy velice podobně, leč ne vždy s ním bylo i naloženo stejně. Zatímco obdobné budovy u nás většinou dále chátraly, nebo byly ve velmi základním stavu dále používány pro účely sociálního bydlení, ve Francii se toho mezinárodní dvojka chopila z jiné strany. Ač tyto metastruktury ze 60. let představovaly utopickou budoucnost, Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal ukázali, že je lze renovovat stylem, jenž si zaslouží ocenění, A to doslova. Jejich práce na renovaci francouzských poválečných budov sociálního bydlení na sebe strhla pozornost celého světa, a dvojice tak získala řadu ocenění, včetně Globální ceny za udržitelnou architekturu či prestižní cenu Miese van der Roheho.

Obdobným projektům věnovalo duo naprostou většinu své kariéry. Již v roce 2004 stáli, společně s architektem Frédéricem Druotem, za manifestem „Plus“. Jeho cílem bylo „zalobbovat“ u francouzské vlády, aby obrátila pozornost na veřejné bydlení. Nikoli na novou výstavbu, ale na renovaci a kultivaci budov stávajících: „Nikdy nebourejte, nikdy neodstraňujte ani nenahrazujte, vždy přidávejte, transformujte a znovu používejte!“

Paneláky s terasami

V duchu této myšlenky bylo ve Francii zrekonstruováno několik obytných bloků, jimž hrozila demolice. Zatímco u nás se „paneláky“ a na venkově „bytovky“ začaly natírat nejrůznějšími barvami, stará okna byla vyměněna za plast – a toť vše, ve Francii to uchopili daleko velkoryseji.

Přestože se francouzská politika územního plánování v roce 2000 snažila stárnoucí projekty veřejného bydlení spíše zcela zbourat a znovu postavit, než je vylepšit, trio Lacatonová, Vassal a Druot jim ukázalo novou cestu. V roce 2011 totiž dokončili transformaci Tour Bois-le-Prêtre, opuštěného rezidenčního projektu z 60. let v severní Paříži. Nejenže vyměnili fasádu budovy, což bylo nejpatrnější, ale uvnitř zvětšili obytnou plochu každé z 96 jednotek, a navíc přidali moderní prvky jako terasy či velká okna.

Další počiny tria

Za spolupracujícím triem stojí úctyhodná práce, jíž dominuje rozsáhlá generální oprava sociálního bydlení v Bordeaux, jež zahrnovala 560 bytů, aniž by vysídlila jejich současné obyvatele. Dalším obrovským plus byly i náklady na celý projekt, jelikož renovace bytů a výstavba tří bloků od nuly byla provedena za třetinu nákladů na demolici.

Lacatonová a Vassal také přeměnili starou továrnu na soukromou rezidenci, rovněž v Bordeaux, či nepoužívanou loďařskou dílnu na galerii a kancelářské prostory v Dunkirku. „Transformace je pro nás příležitostí naložit lépe s tím, co už existuje,“ uvedla A. Lacatonová v tiskové zprávě oznamující letošní laureáty Pritzkerovy ceny a dodala: „Demolice je nejjednodušší a krátkodobé rozhodnutí. Je to plýtvání mnoha věcmi – energií, materiálem i historií. Navíc má velmi negativní sociální dopad. Pro nás je to akt násilí.“

Pritzker pro Francouze

Letošní udílení prestižní ceny mělo mnohé významné nominace, a to i takové, jež by byly uděleny retrospektivně. Desetičlenná porota se však nakonec sjednotila na tom, že přístup Lacatonové a Vassala oživil „modernistické naděje a sny zlepšit život mnoha lidí. Dosahují toho prostřednictvím silného smyslu pro prostor a materiály, jež dělají architekturu silnou ve svých formách, přesvědčivou, transparentní, estetickou i etickou.“

Porota Vassala a Lacatonovou ocenila tedy především za udržitelnost jejich projektů a architekturu, která kombinuje velkorysý prostor se skromným rozpočtem a ekologickými postupy. Předseda poroty Alejandro Aravena, sám laureát Pritzkera v roce 2016, se nechal slyšet, že Lacatonová a Vassal jsou „radikální ve své jemnosti, a přitom odvážní a vyvážení uctivým, ale přímým přístupem k budovanému prostředí“.

Kristina Vacková / foto: Philippe Ruault

Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal

původem z Francie a z Maroka, se setkali jako studenti v Bordeaux. Poté si v roce 1987 otevřeli architektonickou kancelář v Paříži Lacaton & Vassal a začali svou úspěšnou kariéru. Společně navrhli mnoho významných kulturních a vzdělávacích budov, mj. pobřežní kampus Nantes School of Architecture z roku 2009 či ambiciózní rozšíření umělecké galerie Palais de Tokyo v Paříži v roce 2012, jež je zároveň příkladem udržitelné architektury pracující s existujícími stavbami. Ve druhém projektu rozšířili stávající plochu muzea o 20 000 m2. Ačkoli drtivá většina projektů Lacatonové a Vassala je lokalizována ve Francii, pracovali také na projektech ve Švýcarsku a Senegalu, kde se mj. nyní buduje i hotel, jenž navrhli. Anne Lacatonová se tak stala šestou ženou, která byla jmenována laureátkou Pritzkerovy ceny, ačkoli se objevily i výzvy k retrospektivnímu uznání architektů Denise Scotta Browna a Lu Wenyu.

Pritzkerova cena

byla poprvé udělena slavnému modernistovi Philipu Johnsonovi v roce 1979. Cenu založili v roce 1979 podnikatel Jay Pritzker se svou ženou Cindy, a k ocenění patří bronzový medailon a 100 000 USD. „Pritzker“ oceňuje práci žijícího architekta nebo architektů, kteří vykazují kombinaci talentu, vize a odhodlání. I když v minulosti byla cena udělována jednomu architektovi, v posledních letech si ji již několikrát odneslo „uskupení“, např. duo Jacques Herzog a Pierre de Meuron v roce 2001, či letošní duo Lacatonová–Vassal. Mezi dalšími oceněnými uskupeními architektů jsou například japonské duo Ryue Nishizawová a Kazuyo Sejima (2010), španělské trio Rafael Aranda, Carme Pigem a Ramon Vilalta (2017) či irští architekti Yvonne Farrellová a Shelley McNamara (2020). Pokud je architektů vybráno víc, pak je to proto, že porota jejich práci vnímá jako neoddělitelně propojenou. Mezi dalšími laureáty ceny byli i Zaha Hadidová, Rem Koolhas či Frank Gehry, jeden z autorů Tančícího domu v Praze.